Slohovka

Tak vás zase jednou vítám ve svém království a dovoluji si uveřejnit jednu svoji slohovou práci. Takže dobrou chuť a doufám, že se bu líbit. Tady je a jmenuje se Tajemný les.

Ptáte se, proč zrovna teď, v době technických pokroků a všelijakých vynálezů, píši zrovna o nějakém lese? Takový les je skvělé místo, kam se dá utéct právě z naší všudypřítomné civilizace.

Není nic lepšího, než se ze shonu velkoměsta vypravit právě do míst, kde je klid, ticho a nic vás nehoní. Někdy, když sám utíkám před světem dostanu se až na místa, která jakoby byla někde mimo všechny mapy. A jedno takové lesní místečko jsem zrovna nedávno objevil i já. Není to ani moc daleko od té „panelákové džungle“ , ve které bydlím. Stačí přeběhnout most přes řeku a pak se dál pustit hlouběji do lesa. Když jsme na onom místě byl poprvé, bylo to, jako z nějaké dobrodružné knížky. Sledoval jsem klikatou pěšinku v nízkém porostu smíšeného lesa až k místu, kde cestička beze stopy skončila vysokou ostřicí a houštím. Nedaleko byl slyšet nějaký potůček. Řekl jsem si, že se houštím prokoušu a uvidím, jestli pěšinka někam nepokračuje. Rozhrnul jsem tedy křoví a vysokou trávu a přede mnou se objevila jedinečná scenérie podzimu. Uviděl jsem úzký potůček, jak si klestí svou klikatou cestu, mezi věky zakulacenými kameny. Les už byl o něco vyšší, něž ten předním. Nad potůčkem se skláněla jistě velice stará, nízká borovice s pokrouceným kmenem, olámanými větvemi a kořeny zarostlými hluboko ve skalní puklině. Tu borovici osvětlovalo jen několik málo tenkých zažloutlých paprsků světla, které dokázali proniknout korunami vyšších stromů, líně sestupovaly dolů a nakonec se rozpustily v malé jiskřičky na průzračné vodní hladině. Celá skála byla porostlá zeleným mechovým kobercem, ze kterého občas vyrůstalo ještě stále zelené borůvčí. Všude se povalovalo oranžové a žluté bukové listí, které ještě podtrhovalo tu hru světla, stínů a barev. Buky lemovaly celý levý břeh potůčku, zatímco pravý břeh byl porostlý kapradím a hustými smrky, které svěšovali své větve nad potok a tím vytvářeli jakýsi tunel příjemně záhadného temna, které jakoby zpomalovalo čas, zahušťovalo prostor a vytvářelo pocit naprostého bezpečí. Po chvilce strnulosti jsem se odvážil jít dál a sednout si pod tu starou borovici. Jedním skokem jsem překonal potok, lehce přeběhl po mechu, vyškrábal se na nízkou skalku a posadil se pod strom. Chvíli jsem sledoval potůček, jak letí kolem skály v nízkých kaskádách a přitom si zpívá svojí nekonečnou píseň. Těch pár slunečních paprsků mě příjemně hřálo do tváří a s hlavou zakloněnou, opřenou o strom jsem si vychutnával ten okamžik klidu, který skytalo ono místo. Připadalo mi to, jako poslední zapomenutý hvozd starého světa, kde víly za posledního paprsku denního světla tančí se závoji z pavučin kolem tůní. Hvozd, kde ještě vládne spravedlivý a moudrý král lesních elfů. Místo, kam se pod závojem noci stahuje zvěř, aby byla v bezpečí před lovci. Svět, kde je mech vždy měkký pro uléhající poutníky, listy zelené, voda čistá a průzračná, láska i nenávist jsou vroucí a sny se stávají skutečností. Takové místo, na kterém čas nemá vůbec žádnou moc a jen slunce určuje, kdy je čas jít spát.

Ale i tohle místo jsem musel nakonec opustit a vrátit se zpět do našeho skutečného světa za rodinou a kamarády. Sám jsem si ale slíbil, že se na to místo zase jednou vrátím.

Barikády

Hurá na barikády. Ne nebojte nechystám žádnou revoluci, povztání či selskou válku. Nicméně nasledující článek bude s barikádami tak trochu souviset.
Člověk, někdy podvědomě skrývá některé svoje temné stránky, nebo ty stránky svého já, za které se stydí. Občas je to opravdu nepříjemná situace, když se snažíte být otevřený a upřímný člověk, ale nejaká část vašeho charakteru vám to prostě něchce dovolit. Zdaleka nejhorší je to asi v okmažiku, kdy cítíte, že by ste konečně měli vyslovit co si myslíte, ale prostě to nejde. Když vydíte svět přesně z opačné strany barikády, než všichni ostatní, ale nemůžete po nich hodit kamenem, protože vás nějaký zvláštní druh strachu přišpendlí k zemi a nedovolí vám se zvednout.Je to, jako stát za tou hromadou nabytku, blažebních kostek a vůbec všeho možného a bát se vydat nějaký zvuk, aby si ostatní nevšimli, že někdo stojí proti nim. Strach možná není úplně to pravé slovo. Někdo by to třeba nazval rozvahou, nebo možná čistým pokrytectvím , já sám nedokážu tento pocit dobře popsat, ale myslím, že ti kteří něco takového zažili jistě pochopí.Možná se to zdá být trochu zbabělý přístup k situaci, ale někdy se to stává. Občas to dokonce není vůbec k zahození, myslím, že to člověka občas nutí přemýšlet, pravé o tom, že by přešel na druhou stranu. Myslím, že když je člověk z druhé strany barikády dosti vnímavý, dokáže pochopit, jak to vidí ostatní a to mu může opravdu otevřít oči, protože je vždy lepší vidět věc z několika pohledu, než mít jeden svůj vlastní a za tím si stát hlavanehlava.
Doufám, že vám dnešní článek něco dal. Tímto se loučím (nebojte ne nadlouho) a přeju vám všem hodně štěstí v pouličním boji.

PS: Pátek byl vyloženě skvělá záležitost. Dlouho sem se takhle nebavil ( možná to nebylo vidět ale fakt sem se bavil) a tak vám děkuju, že ste se stavili a zase jednou utratili trochu svého drahoceného času právě semnou.
PS2: Moc si vážím upřímných a přímých lidí. Takže vám přeji mnoho přímosti a upřímnosti do následujících let a díky ještě jednou.

Dobrý den milí přátelé. Vím, že jsem slíbil napsat tento člnek již včera večer, ale prostě někdy nejde všechno podle plánu, a tak se tedy pokusím něco málo napsat teď.
Nevím, čím to je, že se ve společnosti dají dohromady lidé podobného charakteru. Ono se už odpradávna říká, že vrána k vráně sedá, ale mě by zajímalo, jak se ty vrány mezi sebou najdou. Asi hlavním faktorem v tomto ohledu jsou koníčky a zájmové skupiny, nebo kultura. Podobní lidé mají prostě podobný smysl pro kulturu a podobné zájmy a tak se schází na podobných místech, a tak podobně (Dokážete použít v jedené větě ještě víckrát slovo podobně?) . O tom jsem ale vůbec nechtěl začít. Vlastně jsem chtěl jen napsat, to co neumím příct. Takže Pájo, sice se moc neznáme, ale podobní lidé, jako ty mají určité zvláštní kouzlo. Jako by byli obklopeni nějakým zvlátním druhem světla, které je vidět, když se onen člověk ukáže mezi dveřmi a lidé, kteří ho vidí si hned řeknou: " Hej, to je člověk, který má osobnost. Člověk docela jiný, než ty tisíce prázdných masek a kabátů, které potkáváme denně na ulicích. Člověk, který vyčnívá z neustále pochodujícího davu. Zářivá barva v záplavě šedi běžného pracovního dne." Působíš, jako přímý člověk , který se nestydí vyslovit svůj názor, když je to třeba, ale dokáže také mlčet tam, kde slova stejně nic nezmůžou. To je jen několik málo přívlastků, kterými lze shrnout to, co o tobě zatím vím.
Takže to bylo hlavní sdělení toho článku. Děkuji za pozornost a přeji hezký zbytek dne.

PS: Těším se na další setkání a doufám, že se ten čtvrtek vyvede. THX

Jeden na přání

U předminulého článku bylo vyjádřeno přání, abych napsal něco slov o PP1 a PP2, jak byly tyto osoby nesprávně nazvány. Dle mnou stanoveného názvosloví by to byli spíše PK1 a PK2 (PK- Pepuv kamarád), ale nic vezlém, myšleno to bylo správně.
Nuže, co tedy říct o přátelích. Myslím, že něco málo jsem už nastínil v září v článku "Zase já". Někdo má možná na přátelství zcela odlišný pohled, ale to není tématem tohoto článku. Jak už jsem kdysi napsal, přátelé jsou to nejcenější co můžeme mít. Já jsem rád, že nějaké mám a doufám že i oni jsou rádi, že mě mají. Nevím, co víc bych napsal. Ne, že bych neměl co napsat, ale myslím si že ti co mě znají asi vědí , co k nim cítím a těm, kteří mě neznají to v zásadě může být úplně jedno. Tím končím......... Sbohem a šáteček.


PS: Vím, že bych asi se svými přáteli měl víc mluvit o tom, co k nim cítím, ale zase si říkám, proč mluvit, když si mylím, že vím, co oni vědí ( to mi připomíná článek z 21. srpna) . Hezký den

Jo asi sem starej

Dobrého dne přeji vám všem. Dnešní článek nebe ze slíbené série článků na přání, ale bude to zase jedna aktuální reakce.
Vlastně ani nevím pro mi ta krátká poznámka: "Chováš se jako bys byl......já nevim.....starej." ,tak hrozně uvázla v šedé kůře mozkové. Možná je to, proto že jsem o tom přemýšlel i dřív. V poslední době začínám zjišťovat, že se nějak nedokážu bavit. Ne, že bych jenom seděl a koukal do zdi (jako dřív jeden čas), ale že se nedovedu bavit, jako ostatní. Vzpomínám si, že ještě před nějakou dobou mi k zábavě stačilo jen tak se procházet s lidmi, které mám rád a dělat střelěné věci, jako se vypravit ve dvě v noci přes celé město na pumpu, jen abychom si dali bagetu a pozdravili jednoho KMK ( kamaráda mojí kamarádky). Ten večer byl určitě fajn, ale dnes už bych se tím asi tolik nepobavil. Vždycky jsem si říkal, že lidé se mění a bral jsem to, jako fakt, se kterým se nedá nic udělat, ale povím vám, že to není taková sranda, když se začněte měnit vy a navíc si to uvědomujete. Nejdřív jsem si myslel, že je to prostě jenom špatná nálada, nebo prostě jenom nějaký dočasný stav mysli, při kterém není člověk schopen se bavit, ale postupen času začínám poznávat, že to asi bude trvalá a nevratná změna charakteru. Dlouho jsem nezažil večer, kdy se všichni chechtají na celé kolo ( včetně mě) a večer uteče tak rychle, že si vě tři v noci uvědomíte, že už byste asi měli jít spát. Nechci říct, že bych se nudil. Ze společných akcí mám dobrý pocit, takový ten pocit pohody, kterou zažíváte, když jsete pohromadě s lidmi, které máte rádi, ale už to není taková ta eufórie, kterou jsem zažíval kdysi. Zdá se mi, že asi napíšu do Brava a zeptám se, jestli je to normální. Netoužím po šílených půlnočních jízdách městem. Ten sen jsem vyměnil za klidnou jízdu otevřenou krajinou. Děkuji za pozornost a zároveň se omlouvám za krátký rozsah článku.

PS: Díky....................................... Váš Stařík.

A je tu další

Nejdříve bych v tomto článku chtěl reagovat na některé komentáře uvedené u předchozích článků. Jak se zdá podle vašich vyjádření, tak mi spousta z vás čtenářů přeje jenom to nejlepší, proto jsem se rozhodl plnit vám vaše přání a psát o věcech, které vás zajímají.
Dnes máme na pořadu dne, zdá se, předsudky. Ano jedna moje K (ona je to vlastně i KJK - kamarádka jednoho kamaráda) se zmínila o tomto tématu, a to mě nenechalo dlouho chladným. Pojdmě se tedy pustit do problematiky. Předsudky jsou jistě věc, se kterou už se asi zaždý z nás setkal ( a myslím, že ne jen jednou). Jde prostě o to, že si o někom myslíme, že víme, že se dotyčná osoba bude chovat, tak jak se chovají osoby podobné naší osobě. Zdá se vám tato definice poněkud zmatená? Ano, máte pravdu, tak proč si zase jednou neuvést nějaký ten modelový případ s naším PP. Řekněme, že si náš PP jednoho sedí takhle v parku s kamarády a ti se s nim vsadí, že nedokáže pozvat na rande velice hezkou blondýnu, která si zrovna na lavičce čte jeden z těch suprových dívčích časopisů plných rad a zaručených tipu na lásku ( Bravo znáte všichni ne?). PP by si každý jiný den řekl, že nemá smysl nechat se vyburcovat, ale ne dnes, dnes je zvláštní den a PP cítí, že by se měl ukázat. Mysli si sice, že dívka takového vzhledu s blond vlasy a dívčím časopisem bude zase jedna s těch "blond pipin" ( omlouvám se, ale náš figurant si prostě nedokáže odpustit některé hrubé výrazy a účelem určitě není urazit nějakou blond pipinu a navíc názory figuranta se mohou značně lišit od názorů autora), které se mu smáli na základní škole. PP si pro sebe řekne: " No hele nedělej si naděje. Buď ti řekne ať se klidíš z cesty hned, nebo hned po tom rande až jí budeš doprovázet domu řekne, že se určitě ještě uvidíte a že určitě zalová."( to známená odčas, když čtete mezi řádky:" Jo tak tohle už nikdy, doufám že už o tebe nezakopnu.) Ale co, řekne si PP, tak to probnu a uvidí se a i kdyby nic tak aspoň vyhraju sázku. Já osobně si myslím, že sázky tohoto typu jsou značně nemorální, ale PP má zdá se pro dnešek jiný názor. Odpoutá se tedy od své domovské lavičky a vypraví se přímo naproti za onou blond slečnou ( pracovně nyní BS. Původně to mělo být BSCSNNL- blonďatá slečna co sedí naproti na lavičce, ale kvuli zjednodušení sem detaily musel vynechat). Dojde k BS, pozdraví ji a gentlemansky se zeptá, jestli je zde volno. Slečna jen letmo zvedne oči od časopisu a odpoví, že ano. PP se tedy posadí a předstírá zájem o její vydání onoho dívčího časopisu. BS si ho zprvu nevšímá, ale po chvíli pochopí o co se PP snaží a podle hlasitého smíchu ze sousední lavičky si i domyslí, že se PP se svými kumpány vsadil. Protože není tak hloupá, jak by se na blondýnu v parku s dívčím časopisem mohlo zdát, řekne si, že by to s PP mohla zkusit, už proto že by tím přinejmenším pepovi kumpány mohla trošíčku naštvat. Po krátké konverzaci tedy BS souhlasí se schůzkou. V tom, když se PP vrací od protější lavičky s úsměvem, náhle smích jeho kumpánů utichne, protože si uvědomili, že ač tobylo značně nepravděpodobně, PP uspěl. Ještě ten den se PP dostaví na smluvené rande, a tam pozná, že ne všechny blondýny jsou hloupé. Také se dozví, že ne všechny blondýny čtou dívčí časopisy pravidelně a vůbec, že BS je celkem fajn slečna a že vůbec není hloupá pipina.
A ponaučení z tohoto krátkého a složitého příběhu?? Prostě a jednoduše, předsudky máme skoro všichni. Je to naše přirozená reakce na věci podobné těm, se kterými jsme se už setkali. A asi jedinou cestou, jak se zbavit předsudků je racionálně uvažovat a tolikrát se přesvědčit, o tom, že ne každá BS musí být hloupá, až se pak nad každým člověkem pozastavíme a uděláme si svůj názor tím, že ho bliž poznáme, a že ho nebudeme soudit podle jeho chování či vzhledu. Vím, že někdy je to velice težké nemyslet si něco o někom, ale věci nejsou vždy, jak se zdají být a jediný způsob, jak se o tom přesvědčit je spálit si prsty. Já osobně se občas setkávám s poměrně zvláštními rakcemi, když někde pronesu, že mojí oblíbenou hudbou je metal, ale to už je úplně jiná kapitola. Pro dnešek vám přeji hodně zdaru a pro zítřek jestě více zdaru a jdu se konečně uvést do stavu slastného spánku.

PS: Omlouvám se všem blondýnám, pokud jsem snad některou z nich nechtíc urazil.
PS2: (nepokoušejte mě s tím Playstationem) Dovoluji si doufat, že se vám tento článek bude líbit. Pokud ano a chtěli byste si přečíst článek na téma, které vás zajímá, není nic jednoduššího než napsat svou žádost do komentářů a já se podle toho nějak zařídím. Není nadto psát o tom, co lidi zajímá. A tím se definitivně loučím a přeji sobě i vám dobrou noc.

Jden den

Zase jeden z těch dnů, které něchápu. Lidé mi dnes říkali, že vypadám unaveně, ale není to tak úplně pravda. Nijak necítím potřebu spánku, či odpočinku. Zmocňuje se mě ale asi nějaká vnítřní unáva, nebo je to možná apatie. Je to, jako když stojíte na nádraží a kolem vás je spousta lidí,kteří si povídají, ale jak mluví jeden přes druhého, tak nerozumíte nikomu. Je to, jako tam stát s těmi všemi lidmi, ale zároveň sám. Asi něco takového se mi poslední dobou děje v hlavě.
Někdy je lepší si svět jenom představovat a nevnímat ho, ale když si představujete svůj vlastní svět, tak vás v lepším případě všichni mají za blázna, a nebo vás v tom horším zavřou do blázince. Postupem času jsem se naučil moc se nemotat do mezilidských vztahů, jako jsou hádky, pranice, nebo spory o moc ( může to být jakákoliv moc). Řídil jsem se pravidlem, že kdo skloní hlavu a zařadí se, většinou přežije. Postupem času jsem si začal libovat v pozici, jakéhosi pozorovatele lidských vztahů. O tom, co jsem vypozoroval jsem také často psal. Odtud také pramení "citově a vztahově dokumentární" zaměření tohoto blogu. Musím říct, že když jste sticha, nasloucháte, moc nemluvíte a soustředíte se, dozvíte se o lidech kolem sebe mnohem víc, než když by jste s nimy celý den mluvili. Každý člověk vám totiž o sobě řekne, jenom to, co chce, ale mnohem víc vám může říct jeho chování. Ale to jsem vám vůbec neměl říkat.
Spíš jsem chtěl mluvit o tom, že ikdyž se vám tato pozice nějakou dobu líbí, časem, chtěnechtě, jí musíte opustit, protože úkolem pozorovatele je být nenápadný, a když jste nenápadní, málokdo si vás všimne, a když chcete , aby si vás někdo někdy všiml ( a to chce jednou za čas každý) musíte svou roli zanechat minulosti a musíte se přeměnit v neohroženého lovce, který už viděl dost, ale zatím nic moc neulovil( odpusťte to nepříliš povedené přirovnání).
Tento článek bych rád ukončil po myslivecku, tekže tedy LOVU ZDAR a to je konec.

PS: Still watching you.
PS2: Forma jakou jsem tento článek napsal je poněkud surová, ale věřím, že obsah je ryzí.

Ten zvláštní večer

N2kdy dokáže jediná noc zanechat na člověku silný dojem. Někdy taky dokáže na člověku jediná osoba zanechat silný dojem. Svět je prostě plný silných dojmů, stačí je jen najít. Já jsem takové dva silné dojmy našel v jednom večeru.
Nikdy jsem nebyl fanda akcí, na kterých se má sejít více neznámých lidí. Důvod je jednoduchý. Nemám prostě rád takové to napětí, které je ve vzduchu, když se lidé mezi sebou na nějaké akci neznají. Tentokrát to ale bylo jiné. Sešli jsme se, jako vždy v běžném složení, až na dvě vyjímky. NErad bych zabíhal do přesných situací, protože to není smyslem tohoto blogu, ale jeden mů kamarád s sebou přivedl jednu svojí kamarádku ( KK- kamarádova kamarádka). Většinou se nesnažim dát na první dojem, ale v té situaci, když se KK objevila mezi dveřmi ( pro příznivce pseudočeštiny dveřmami) se tomu prostě nedalo zabránit. Už od pohledu se KK zdála být silnou osobností s pevným vlastním názorem a IQ větším než 150 hlídačů na parkovišti. V průběhu večera se můj první dojem také potvrdil. Tou další vyjímkou byl přítel jedné kamarádky, tedy pro nás pracovně PJK ( Přítel Jedné Kamarádky). Odpohledu fajn chlapík tenhle PJK, jen škoda, že nebylo moc času se s ním podrobně seznámit. Snad někdy jindy.
Jak večer ubíhal a venku se dělala zima, pomalu jsme se přesunuli do utrob mého doupěte s nadsázkou také nazývaného, jako Chalupa. Tam jsme zapálili pár svíček ( opravdu byly jen dvě) a diskutovali. Tedy oni diskutovali. Mě zaujaly ty dvě svíčky. Kolem mě se linul nějaký hovor plný emocí, ale já se soustředil jen na ta dvě jasná světla v jinak zcela tmavé místnosti. Ne, že bych nikdy předtím svíčky neviděl, lae ten večer mi to přišlo prostě jiné. Jak jsem se tak soustředil na ta dvě světla, nijak moc jsem nesledoval téma rozhovoru, který poletoval kole. Jen občas jsme utrousil nějakou bezděčnou poznámku, abych nevypadal jako úplný mrzout s nezájmem o své hosty. Jak jsem hypnotizoval ty svíčky zmocnil se mě takový podivný pocit, který jsem neměl, ani nepamatuji. Byl to takový ten přenádherný pocit tepla, jako když vás někdo pomalu hladá ve vlasech. Nevím, jak sem ě tento povit dokázal zmocnit, ale to bylo to jediné, co jsem v ten moment cítil. Pak došlo na loučení a spánek.
No a to je vše. Jestli si myslíte, že tento článek není tipický pro tento blog, tak máte pravdu. Byl jsem požádán, abych ho sepsal. Také je tento článek poněkud roztěkaný a možná torchu nesoustředěny, pokud ovšem lze něco takového říct o článku. Jediné poselství je, že se nesmíte bát poznávat nové lidi, jako já a užívat si párty naplno a ne sledovat ňáký pitomý svíčky.

PS: Omlouvám se za vulgární konec
PS2: Díky za hezký večer
PS3: Omlouvám se za formu a obsah tohoto článku...........dále se budeme věnovat zase nějákým společenským tématům. ( až na mě zase vleze inspirace, nebo něco jinýho co takle po lidech jako sem já leze) Dobrou chuť pokud jdete spát a dobrou noc pokud právě obědváte.

Dnes bez nadpisu

Dneska bez nadpisu, to je dnešní nadpis. Tento týden jsme se cítil velice unavený, až nepřirozeně unavený. Možná za to mohlo to podzimní počasí, nebo možná třošku smutnější nálada. Ani nevím, proč na mě přišla ta náhlá melancholie.
To je všechno co dnes napíšu............... musím si utřídit myšlenky ......... takže nashle někdy příště

A je to tu

Tak zase další studený podzimní měsíc. Ano, ano jak jste si asi všimli moji milí čtenáři, zima se nám neodvratně blíží, veverky si dělají zásoby na zimu, medvědi si hledají brloh, aby se uložili k zimnímu spánku a já smolím další článek pro vaše pobavení, pokud vám tedy psaním způsobuji radost.
Naposledy, když jsem měl chvilku na přemýšlení jsem jen tak přemítal o tom, kdo koho přitahuje. Myslím tím, kdo se ke komu hodí. Slyšel jsem pár teorií, jako že si člověk hledá takového partnera, který se nejvíce podobá jednomu z rodičů. Další teorie zase hovořila o tom, že si hledáme partnera, který se podobá někomu z rodiny, s kým máme nějaké něvyřízené účty. Ovšem tato teorie také hovořila o tom, že vztahy navázané na základě " nevyřízených účtů" nemají dlouhé trvání. Staré přísloví zase říka, že se přitahují protiklady. Na jednu stranu to může být pravda. Třeba náš figurant PP ( pro neznalce Průměrný Pepa) vede i přes své mládí v porovnání se svými vrstevníky poměrně usedlý život. Proto, když si najde nějakou přítelkyni ( napadá mě jediná zkratka PPP - Přítelkyně Průmerného Pepy, nebo možná Pepova průměrná přítelkyně) bude to pravděpodobně osoba, která má nějaký potenciál dát věci do pohybu, nějak změnít jeho život. To znamená, že kdyby byl PP povalečský televizní typ, asi by si podvědomně vybral nějakou aktivní zábavnou slečnu, která by ho trochu zatáhla do kulturního života ( myslím tím třeba kino, dovadlo , sem tam nějaká ta tancovačka, prostě kutura, na kterou musí být dva, aby měla smysl) a trochu ho dostala mezi lidi. Kdyby byl zase PP nějaký "slušňák" asi by doufal ( možná jen tajně), že potká nějakou dívku, která tak úplně nedbá na konvence a pomohla by mu shodit jeho pullover s logem drahé soukromé univerzity ( kdyby si to snad nepřál, tak jak by vznikali stupidní příběhy o tom, jak si princ bere obyčejnou dívku z ulice). Podle mého názoru i ti největší "drsňáci" touží nějaké bytosti, které by nebyla tak drsná, nebo aspoň neměla tolik železa v obličeji jako oni. Například, kdyby byl PP drsňák v kožených kalhotách s předměty z železářského výprodeje v obličeji, ale zároveň měl nadprůměrné IQ ( což se nemusí nutně vylučovat) možná by hledal křehkou romantickou bytost. která by mu ukázala život z jiné stránky a ne jen tak, jak ho vidí Chuck Norris a ostatní drsňáci. Možná, že se mýlím, je to jen teorie a teorie občas nebývají odrazem reality. Třeba je to všechno špatně a naše partnery nám do cesty sesílá Král Bramborového lidu. Třeba je to ale pravda. Jako vždy pište svoje názory a připomínky.

PS : Dlouho tu nebylo PS o chybách takže to bude moje první PS a jako další, tedy PS2 (opět no není playstation) bych rád pozdravil všechny bez rozdílu chromozomů.