Barikády

Hurá na barikády. Ne nebojte nechystám žádnou revoluci, povztání či selskou válku. Nicméně nasledující článek bude s barikádami tak trochu souviset.
Člověk, někdy podvědomě skrývá některé svoje temné stránky, nebo ty stránky svého já, za které se stydí. Občas je to opravdu nepříjemná situace, když se snažíte být otevřený a upřímný člověk, ale nejaká část vašeho charakteru vám to prostě něchce dovolit. Zdaleka nejhorší je to asi v okmažiku, kdy cítíte, že by ste konečně měli vyslovit co si myslíte, ale prostě to nejde. Když vydíte svět přesně z opačné strany barikády, než všichni ostatní, ale nemůžete po nich hodit kamenem, protože vás nějaký zvláštní druh strachu přišpendlí k zemi a nedovolí vám se zvednout.Je to, jako stát za tou hromadou nabytku, blažebních kostek a vůbec všeho možného a bát se vydat nějaký zvuk, aby si ostatní nevšimli, že někdo stojí proti nim. Strach možná není úplně to pravé slovo. Někdo by to třeba nazval rozvahou, nebo možná čistým pokrytectvím , já sám nedokážu tento pocit dobře popsat, ale myslím, že ti kteří něco takového zažili jistě pochopí.Možná se to zdá být trochu zbabělý přístup k situaci, ale někdy se to stává. Občas to dokonce není vůbec k zahození, myslím, že to člověka občas nutí přemýšlet, pravé o tom, že by přešel na druhou stranu. Myslím, že když je člověk z druhé strany barikády dosti vnímavý, dokáže pochopit, jak to vidí ostatní a to mu může opravdu otevřít oči, protože je vždy lepší vidět věc z několika pohledu, než mít jeden svůj vlastní a za tím si stát hlavanehlava.
Doufám, že vám dnešní článek něco dal. Tímto se loučím (nebojte ne nadlouho) a přeju vám všem hodně štěstí v pouličním boji.

PS: Pátek byl vyloženě skvělá záležitost. Dlouho sem se takhle nebavil ( možná to nebylo vidět ale fakt sem se bavil) a tak vám děkuju, že ste se stavili a zase jednou utratili trochu svého drahoceného času právě semnou.
PS2: Moc si vážím upřímných a přímých lidí. Takže vám přeji mnoho přímosti a upřímnosti do následujících let a díky ještě jednou.