Další

Ahoj. Jak se mi poslední dobou zdá, tak tento blog poslední dobou moc lidí nečte, nebo tady teda aspoň nenechávají žádné komentáře, nebo další stopy, které by svědčili o něčí přítomnosti. Mnohý méně zkušený autor by tím možná byl zdrcen, ale já vím, že takto nesnadné období lze překonat pouze postupem zcela opačným, a sice publikováním ještě většího množství článků. Dnes se tedy vrátíme do dob, kdy tento blog psal pouze o pokrouceném vnitřním světě jednoho českého teenagera, který ve snaze zachovat si zdravý rozum analyzuje podrobně každou společenskou situaci a zachycuje svoje pocity a dění kolem něj. Dnešní výtvor tedy bude takovým navrácením se k prapočátku.

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Ne, počkat to už bylo v ňáký jiný knížce ( omlouvám se všem ortodoxním vyznavačům křesťanské víry, které jsem snad urazil). No každopádně tohle jsem sem vůbec nechtěl tahat. Když jsem řekl, že se vrátíme k prapočátku myslel jsem tím prapočátek tohoto webu, tedy tématický prapočátek. Následující článek tedy bude opět zachycením pokrouceného světa......... atd. vždyť to znáte. Odvážně se tedy pusťme tam, kam se ještě nikdo nevydal ( to je zase ze Star treku ).

Zkoušeli jste se někdy změnit? Nebo zkoušeli jste někdy změnit váš život ( myslím tím ty aspekty vaše života, které můžete změnit, např. jako že budete chodit cvičit, že budete dělat domácí úkoly ( doma) atd.) ? Já jsem měl takové nutkání zrovna před několika dny. Asi jsem si myslel, že bych konečně měl začít žít, jako někdo jiný, jako někdo „normální“. Jelikož byl náš oblíbený figurant PP ( pro nováčky na tomto webu připomínám, že PP znamená Průměrný Pepa) již docela dlouho zastrčen v šatníku ( nebo kam jsem ho dal), musíme opět využít jeho služeb v jedné takové malé modelové situaci.

Řekněme tedy, že PP je někde ve společnosti, ale ještě předtím, než šel na tuto akci přemýšlel, o tom, že s jeho životem není něco v pořádku. Rozhodl se tedy, že tento večer se vše musí změnit. Samozřejmě má něco málo upito, ale to se dá velice snadno pochopit ( dokázal by snad někdo z vás přiznat za střízliva, že váš život není v pořádku a navíc říct, že ho chcete změnit? ). Napadne ho tedy, že by si měl někoho najít, trochu se seznámit a zbytek znáte z romantických filmů, amerických komedií, nebo vlastních divokých fantasií. S trochou odhodlání, taktéž s trochou alkoholu v krvi se náhle ocitne uprostřed lovu, ale tentokrát už ne, jako pozorovatel z Nationa Geografic ( bůh mi odpusť, jestli jsem to napsal špatně) ( o tom pozorování už jsem se zmínil v jednom z těch divných příspěvků), ale jako samotný lovec. Během volu se však cosi zvrtne. Zdá se , že kořist už byla ulovena jiným lovcem. PP tedy řekne svým kamarádům : „ Nevadí, woe, eště mám, woe, stejně, woe, něco ve, woe, zásobě, ale, woe, ne na dnešek“. Tak se tedy po skončení akce vrací PP domu trochu zklamaný ( myslite si, že ta přímá řeč, kterou PP přednesl svým kamarádům nezněla zklamaně?? – máte pravdu, ale to byla jen takovou šaráda, PP přece nechce ukázat těm samým „kamarádům“, kteří se sním vsadili tenkrát v článku o XX, své pravé pocity.), ale i s trochou naděje na lepší zítřky. Sám přeci řekl, že má něco v zásobě. Druhý den ráno se vzbudí a vzpomene si na včerejší večer ( Ne, nebojte, žádné okno, to by bylo moc jednoduché. Zapomenout je vždy jednodušší.). A co myslíte, že si řekne??

a) Je, hele asi bych s tím měl něco dělat! Jde a hodlá se s někým seznámit a tím změnit svůj život.

b)Je, to byla ale blbost, ale kdyby to vyšlo, tak by to nebylo špatný ( zde si prosím všimněte oblíbeného slovíčka „kdyby“, které PP s oblibou používá.). A vrátí se k zažitému stereotypu.

c) No, tak včerejšek se zase hezky posral. Zdá se, že to asi nemá velkou cenu. Myšlenku na změnu zavrhne, ale malá vzpomínka na to, jak chtěl změnit svůj život v něm zůstane.

Tak, co jste odpověděli? Musím říci, že správně je c) . Přesně takový je totiž náš PP. Hned všechno vzdá, ale vždy taky zůstává ta jedovatá otázka : „ Co kdyby?“ .

Samozřejmě, že každý v takové modelové situaci může reagovat jinak, ale PP není každý. Myslím, že nikdo se nedokáže změnit během jednoho dne. To by vyžadovalo neuvěřitelně silnou vůli. Změna je podle mého výsledkem dlouhodobého procesu, nicméně, i když se náš PP nedokázal prokousat přes počáteční potíže, už fakt, že se pokusil ho vrhl na cestu k nevyhnutelné změně. Jak se říká : „ Ani Řím nepostavili za den.“ Doufám, že dnešní článek vás přesvědčil, o tom, že násilné změny charakteru se stejně neprosadí a člověk se stejně vrátí do svého přirozeného stavu, bez ohledu na to, jak je tento stav nepřirozený.

PS: Doufám, že jste si z dnešního článku něco odnesli a těším se na vaše komentáře a případnou oponenturu ( Veškerý odpor je marný ....... to je taky ze Star treku) Dobrou noc.

Zdravím přátelé. Dlouho jsem nic nenapsal, takže zde máte takový malý kousek bezvýznamné poezie z mé poslední tvorby.

Gotika

Dělá se chladno,
Chladno, v matném přítmí gotického sálu
Jen chabá ozvěna křiku šíří se od portálu.

Skrze vitráže pramen ohňů světel kane
Vím co stalo se, nevím co se stane!
Ruce chladem, žalem modré
Pod černou kápí dvě tváře bledé

Bledé, modré až to skonání světa
Bledé, modré než dozní tato věta

Dvě tváře bledé
Duše lehká , tenká, řídká
Bez hříchu, však hříšná

When the love lies bleeding

Žít ve vzpomínkách je agónie.
Žít ze vzpomínek je rezignace.
Jsme lidé a nezáleží na tom, jak moc se snažíme jimi nebýt.
Mysli na sebe.
Mysli na sebe!!
Mysli na sebe!!!
- Trpím těžkým případem slušnosti.
Nic nezískáš bez boje.
-Jsem pacifista.
Mysli na sebe!!!!!
- Ale co ostatní?
Ti také myslí na sebe.
- To není pravda! Lžeš!
Zase utíkáš od pravdy?
- Lidé přece nemohou myslet je na sebe.
Ale ano myslí je na sebe.
- Ne, to ne, ne všichni, já ne.
Mysli na sebe !!
When the love lies bleeding

Tak tady máte další krátký díl mého nového projektu. Dobrou chuť.

Cesta vlakem utíkala poměrně rychle. Občas se z černobílé krajiny osvětlené měsícem vynořilo nějaké to světýlko. Vlak byl poloprázdný. V kupé jsem seděl sám a měl jsem čas uvažovat o tom divném, ale pozoruhodně živém snu. Kdo byl ten muž? Proč mi připadal povědomý? Byl to opravdu zvláštní pocit............

Já

Ráno druhého dne mě vzbudila moje bytná. Oblékl jsem se a trochu unaven jsem zasedl ke snídani, kterou mi moje bytná dělávala každé ráno, kromě nedělí, kdy časně ráno vyrážela na hřbitov, uctít památku svého muže. Byla to velice vzdělaná starší dáma. Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl, kde pracovala, ale usuzujíc z její spisovné mluvy a velkého přehledu v literatuře jsem usuzoval, že musel být učitelkou, nebo knihovnicí. Po svém muži zdědila celý dům, ale celé podkroví pronajímala. Za pár korun a občasné domácí práce, jako například utažení kapajícího kohoutku se o mě Stará paní docela dobře starala a zdravila mě velice uctivě : „ Dobrý den pane inženýre“ . Bylo to velice příjemné prostředí. Útulné podkrovíčko mělo svou vlastní koupelnu i toaletu. Jediná společná místnost, kterou jsem sdílel se svou bytnou byla vlastně jen předsíň, odkud stoupaly schody do mého malého království.

Kdyby vás zajímalo, kdo jsem, tak mé jméno je Robert David. Narodil jsem se na venkově, ale kvůli studiu na gymnáziu a později i na vysoké škole jsem se přestěhoval do města. Tady u Staré paní bydlím už nějakých šest let.

Najednou mi zazvonil mobil. Číslo na displeji jsem neznal. Stiskl jsem tedy tlačítko a představil se: „ David, dobrý den“. Volal nějaký pán ohledně nějaké zakázky. Sdělil jsem mu tedy, že v sobotu nepracuji a poprosil ho, jestli by mi zavolal v pondělí, až budu ve své kanceláři. Sobota byla poměrně nudným a obyčejným dnem. Neděle se nesla v podobném rázu.

Pondělí, další z dlouhé řady pracovních dní. Bytná mě vzbudila jako vždy, udělala mi snídani a černou kávu. Po snídani jsem si ještě vzal sako a usedl jsem za volant služebního auta. Cestou do práce se nic nedělo. Na parkoviště jsem dorazil, jako vždy v půl deváté. Na chodbě podniku mě pozdravilo několik lidí. Došel jsem až do kanceláře, usedl jsem do svého křesla a očekával telefonát od onoho pána, který volal v sobotu. Mým zaměstnáním bylo místo ředitele zásobování v oblastní pobočce jedné firmy. Vlastně jsem o to místo ani nestál, ale po dokončení školy jsem ho dostal od jednoho rodinného přítele. Byla to opravdu nenáročná práce. Dalo by se říct, že jsem pouze podepisoval, to co jiný připravili. Prakticky všechny úkoly jsem svěřoval svým podřízeným a osobně jsem vyřizoval jen minimální množství schůzek. Za velmi slušný obnos jsem pak vlastně jen přerozděloval práci.

Konečně zazvonil telefon. Volal zase onen pán. Potom, co mi sdělil, co potřebuje jsem ho odkázal na obchodní oddělení, popřál jsem mu hezký zbytek dne a zavěsil jsem. Pak už se v práci nic nedělo, oběd, několik podpisů a cesta domu. Zase jeden z obyčejných dnu, které všichni znají a nikdo je nemá rád.

PS: Kdyby jste měli nějaké zvláštní přání, tak piště. Rád vám v tomto ohledu vyhovím. Za případné překlepy se omlouvám.