Rozum a cit

Ahoj, jestli vás překvapilo, že sem píšu i přes vyhlášenou publikační přestávku, věřte, že jsem překvapen stejně jako vy. Pravdou je, že v posledním týdnu (5 dní) byla sledovanost tohoto blogu rekordní ( ve čtvrtek dokonce celých 12 návštěv) a navíc jsem zjistil, že mám stále co říct a celá ta věc se směrováním energie k něčemu jinému se zdá téměř nemožná. Proto jsem se rozhodl pokračovat v psaní a rád bych se dnes dotkl tématu, které je pro mě zrovna aktuální.

Stejně jako evropská klasicistní literární tvorba, zmítá se teď má maličkost v konfliktu rozumu a citu, neboli racionality a živočišné části mého bytí. Určitě jste se už někdy s podobný konfliktem setkali. Já uvedu jeden příklad za všechny. Představte si situaci, kdy máte nějakou oblíbenou část oblečení a s ní máte spojeny zážitky z letních výletů, dovolených, nebo nějaké jiné příjemné zážitky. Máte prostě své oblíbené džíny, které se ale během těch let, co je nosíte dosti opotřebovaly. Když je potom vaše máma najde opět v koši na prádlo, nemilosrdně je vyhodí do popelnice. Vy jdete a z popelnice, když to jde, je vytáhnete, vyperete a nosíte dál. Zde, jak si já myslím, lze pozorovat podobný konflikt jako zažívám já. Vy sice víte, že staré otrhané džíny nemá smysl dále prát, zašívat v nich příliš odvážné díry a někdy je i nosit, ale vaše city k onomu kusu oblečení jsou tak silné, že vám nechtějí dovolit udělat onu racionální věc ( Já sám mám doma starou vestu, kterou mám od jedenácti let, je děravá, je mi malá, ale stále jí mám). Ten, kdo najde staré oblečení v koši na prádlo k němu nemá takovou citovou vazbu a proto jej klidně vyhodí. Stejné to může být i s prvním autem, harampádím, které vám někdo dal, nebo věcmi, které jste zdědili po rodičích ( někteří lidé například nedokáží prodat rodný dům atd.). Ty příklady, které jsem tady uvedl jsou však věci, které nejsou tolik závažné, myslím tím, že se nebudete v noci probouzet tím, že byste přece jen měli vyhodit svoje ošuntělé džíny kvůli tomu, že každý by je prostě vyhodil. Stejné je o i se starým autem. Také nebudete mít špatný pocit, že platíte povinné ručení za svůj vůz k běžnému použití a ještě za starou škodovku, která stojí v garáži a jede se s ni jednou za měsíc a navíc má nesrovnatelně vyšší spotřebu paliva a není tak šetrná k životnímu prostředí. Kdybyste k tomu druhému starému autu neměli vztah, hned byste ho sešrotovali, nebo prodali.

Někdy se ale může stát, že nastane situace, kdy svoje staré oblečení stejně dáte pryč, třeba ho dáte někomu, komu je zrovna zima. Vy víte, že ten člověk vaše oblečení potřebuje a víte, že podle morálky a rozumu je to správně, ale stejně vás bude mrzet, že nemá své staré džíny. Víte, že jste udělali správnou věc, ale stejně vás něco hryže, jako svědomí, když děláte něco špatného.

PS: Máte něco, čeho byste se nikdy nevzdali?

Problémy

Ještě poslední článek před avizovanou přestávkou.

Jak napovídá nadpis, tento článek se bude zabývat problematikou řešení problému. Asi po světě nechodí nikdo, kdo by mohl říct, že by se nikdy nesetkal s nějakými problémy, či potížemi. Otázka ale zní, jak jednotliví lidí své problémy zvládají, jak zvládají ono vypětí a stres, kterému jsou vystaveni, kdy musí řešit problémy?

Dnes nebudu hledat poučení v psychologických, sociologických, nebo filozofických publikacích, jako tomu bylo u minulých článků, ale pokusím se na otázku odpovědět z vlastního pohledu, který vám zřejmě přijde značně zbabělý a možná i trochu nesmyslný. Myslím, že vše bude nejlepší ukázat na modelové situaci a k tomu využiji našeho dobře známého PP ( Průměrný Pepa). Řekněme, že PP je poměrně inteligentní člověk, který se ale po dobu svého života nesetkal s mnoha životními překážkami a cestu měl už více méně vyšlapanou a připravenou. PP najednou ze své cesty z nějakého důvodu odbočí a vydá se na výpravu mino svou udržovanou cestičku do husté neprostupné džungle. Místo své předem naplánované kariéry úspěšného studenta se vrhne do víru trhu práce. Navíc se přidají i menší finanční trable a aby toho nebylo málo, tak se PP dotkne ještě něco osobního, řekněme problémy v rodině, které on stejně nemůže řešit. Jeho život naplánovaný v růžové barvě se zvrhne v ošklivou patlaninu převážně tmavých barev a on se snaží najít řešení. Nejprve se snaží jít systematicky od problému k problému. Samozřejmě se nejprve pokusí vyřešit ty menší a jednodušší. Řekne si že nejlepším lékem na finanční krizi bude práce. Najde si tedy práci a jeho potíže s penězi jsou aspoň na čas vyřešeny. Jenomže žádná práce není jednoduchá a ta za dobré peníze už vůbec ne. Nastoupí ještě potíže v práci, která není úplně to, co by si představoval. Vyřešil tedy jeden problém, ale vzápětí mu vznikl další. Ten, protože je nejmladší, odloží na později a začne řešit osobní trable, které ho potkaly. Jak už bylo řečeno, na řešení osobních věci ale nemá páky a tak se u tohoto problému jaksi zasekne a stále o něm přemýšlí, i když bezúspěšně a spíše ho to ještě víc deprimuje. V tomto duševním stavu se pak objeví nějaká prkotina, které by ani jindy nevěnoval takovou pozornost, například se mu rozbije mobil, který ale potřebuje k práci. Musí ho dát opravit, nebo si pořídí nový. To jej opět uvrhne do finančních problémů. Už to vidíte? Všechny problémy jsou opět na svém místě a vesele se na PP smějí. Po vší té snaze, kterou PP vyvinul, aby se pokusil řešit všechny své problémy je doslova „ na prášky“ z toho, že by měl něco takového opakovat a znovu a znovu se bořit stejným způsobem do problémů. Napadne ho, že řešit problémy od těch nejmenších byla asi chyba. Zamyslí se a začne hledat nějaký další systém. Napadne ho, že nejlepší řešení, které může být, by bylo takové, které by vyřešilo všechny jeho problémy najednou. Někteří už asi tušíte, kam tím mířím. Začne tedy uvažovat o sebevraždě. Zdánlivě jediném způsobu, jak vyřešit vše naráz. Pak, když se ale zamyslí a dojde mu, že cesta to sice je, ale co všichni ti lidé kolem PP, kterým by to třeba přišlo líto, nebo by z toho měli nějaké potíže? Napadne ho, že by se tedy mohl zbavit některých svých potíží, třeba jako těch osobních hned a u ostatních předejít jejich vzniku. Napadne ho, že by nebylo špatné nepůsobit svým blízkým a přátelům bolest dobrovolným odchodem ze světa, ale stačilo by prostě zpřetrhat pouta a odjet někam hodně daleko. Někdo si asi řekne, že útěk nic neřeší, ale vystavování se stresu z neřešitelného problému taky ne. Rozhodne se, že by měl asi někam odjet. Řekne si ale, že tím řeší zase jen jeden svůj problém a hned vyřeší i další. Přece jen jsou ještě místa na zemi, kde se dá žít i bez peněz, nebo jenom s minimem peněžního obnosu. Jednou například slyšel v televizi, že v severní Kanadě, kde je nízká hustota osídlení, vláda rozděluje zadarmo pozemky jen za příslib, že tam dotyčný bude nějakou dobu žít. Někteří lidé tam prý žijí skoro jako za dob zlaté horečky. Sami, bez peněz a odkázaní jen sami na sebe. To se zdá PP jako optimální řešení, protože řeší všechny jeho problémy, peníze, mobil ani jiný majetek nebude potřebovat, postaví si chatrč a život se bude tím, co si posbírá a uloví. Všechno prodá, nakoupí si vybavení a letenku do kanady. Po příletu a vyřízení všech formalit spálí všechny zbylé peníze a doklady kromě toho na držení půdy a pěšky se vydá do svého nového domova. Postaví srub, vykope studnu, uloví zvěř, vždy vyčerpáním padne na postel pokrytou losí kůží, vždy sám, daleko od civilizace a od lidí, kteří ho třeba měli rádi, ale má jen problémy, které si vyřeší sám ( jídlo, pití, teplo).

PS: Nechte ho být.
PS 2 : Částečná předloha je ve filmu Into the wild.

Pauza

Jelikož se tento blog stal místem značně zpustlým, jak návštěvností, tak intelektuální úrovní, rozhodl jsem se, že na nějakou dobu pozastavím jeho činnost. Hrstku svých pravidelných čtenářů (pokud je jich vůbec hrstka) mohu ubezpečit, že budu psát tzv. „do šuplíku“ pro případ, že by se opět zvedla vlna ohlasu za mým blogem.Doba přestávky je neurčitá a je docela možná, že energii směrovanou na chod tohoto blogu budu směřovat jiným směrem.

PS: Těm, které to mrzí se omlouvám a děkuji za pochopení.

Touha

Byl už večer, tma jak černý dým.
Byl už večer a venku padal tiše spleen.
Já seděl venku a přemýšlím.
Přemýšlím, co je to touha.

Tenkrát večer pod hvězdami.
Svítil měsíc rozjásaný.

Já zeptal jsem se: Pane, ano, Ty.
Co že je to za věc, pod hvězdami,
co říká se jí touha?

Měsíc ke mně svou tvář otočil.
Nade mnou se naklonil.
A praví : Když rty jsou jako růže
a z růží trny a ty se rád zraníš.

Měsíc moudře říkal vysvětlení.
Já však myslel, že celou pravdou není.
Zavolal jsem tedy na pomoc,
Slunce, to má větší moc.

Slunce přišlo za okamžik.
A hned ptá se, proč volá ho smrtelník?

Já zeptal jsem se: Slunce, ano, Ty.
Co že je to za věc, pod tvými paprsky,
co říká se jí touha?

Slunce praví dechem horkým,
Že touha je ohněm vroucím,
co spaluje , avšak nepálí,
co když vzplane jen stěží se hasí.

Moudré bylo jeho vysvětlení.
Já však myslel, že celou pravdou není.
Zavolal jsem tedy na pomoc,
jaro, to má nad láskou moc.

Jaro přišlo v okamžení.
Ukončilo zimní snění.

Já zeptal jsem se: jaro, ano, Ty.
Co že je to za věc, pod jarními květinami,
co říká se jí touha?

Jaro praví s rozmyšlením:
Co je touha to jistě nevím,
snad je to život, krása, snění,
bez touhy prý lásky není.

Dobře říká jaro řeč svojí.
Já však myslím, že celou pravdou není.
A navíc, kdo nyní mi odpoví,
co je to láska?

On a Ona

„Sakra to je zima,“ zaklel a třásl se zimou. Bylo brzo ráno a slunce se prvními paprsky začalo objevovat na obzoru. Seděl na lavičce v cizím městě a trochu ho bolela hlava. Po chvíli sedl do auta a nastartoval. Zapnul topení a ve zpětném zrcátku sledoval, co se děje za jeho zády. Byl tam klid, jakási malá neopravené budova, ze které zhruba před hodinou vyšel i On. Rukama se střídavě opíral o volant a podpíral si hlavu. Zdálo se, že je ještě trochu opilý z minulé noci. Najednou se za ním otevřeli dveře. Vyšla nějaká dívka. On jí uviděl. Zachvátila Ho panika, zlost, lítost. Zakousl se do svého spodního rtu, sevřel pevně volant a prudce odstartoval. Gumy zapištěly a on se ztratil ve vycházejícím slunci. Dívka za ním chvíli utíkala, ale po pár krocích to vzdala, stála a dívala se jak odjíždí.

„Zdar, už jsme na tebe čekali. Kdes byl?“ On odpověděl neurčitě a potřásl si rukama s několika lidmi u vchodu, které znal. Poté se dali do řeči. „Hele vidíš támdle Tu u toho krajního stolu? Kus co? Dlouho nikoho nemá, takže to bude asi snadnej úlovek, tak do Ní.“ On se jen usmál a pokývl. Natočil si pivo a všichni usedli ke stolu. Hovor ubíhal a slovo průběžně padalo na Dívku, která seděla u vedlejšího stolu. Někdo zavolal: „Pojď si sednout k nám!“ Ona se zvedla a šla ke stolu. Přisedla. Jemu se rozbušilo srdce jenom při pomyšlení, že by jí měl něco říct. Ona přisedla a byli navzájem představeni. „Ahoj, já jsem On“- „Ahoj, já jsem Ona“ Krátce se jí podíval do očí, Ona jemu také. Večer se odvíjel. On jí posílal pohledy přes dno sklenice s pivem a Ona je přijímala. S tím jak se zvyšoval Jeho obsah alkoholu v krvi a Její také, se jejich pohledy stále prodlužovaly. Někdo řekl, že jde na záchod. On řekl, že jde taky. „ Tak co, líbí? Hele, jestli do toho pudeš, tak je to tutovka, rozumíme si? Už je to dost dlouho, co se rozešla s jednim týpkem a od tý doby nikoho nemá. My vás za chvíli necháme, neboj.“ On se jen podíval tomu Druhému do obličeje a nic neřekl. Vrátili se zpět. Bavili se dál a po několika okamžicích opravdu všichni Ostatní odešli. On navrhl, aby se šli s Ostatními. Ona si přisedla blíž, aby zaplnila mezeru po těch, kteří odešli. Rozhovor pokračoval. Oba stále pili. Došlo i na téma jejího předešlého vztahu. Mluvila jen s dlouhými přestávkami a v její tváři byly vidět emoce. Přiblížila se. Pak znovu. Když seděli už úplně těsně vedle sebe a jí se v očích pomalu objevily slzy, dal jí ruku kolem ramen a vyndal z kapsy kapesník. Ona si o něj opřela hlavu a mluvila dál. On poslouchal. Hluk okolní zábavy ustoupil do pozadí. Chytil jí za ruku a Ona jí stiskla. Oba cítili teplo. Ona úlevu a On pohodu. Takhle seděli ještě chvíli a nic neříkali. Náhle se zvedla a táhla Ho někam ze ruku. On šel za ní a vůbec se nebránil. Netušil kam jdou, ale tušil co se asi bude dít. Vyběhli z jedné budovy a vběhli do další, které stála přímo přes prostor, kde byla zaparkovaná auta. V budově nikdo nebyl, i když tam byli připravené spacáky. Ona jeden vzala a vešli do menší místnosti, která vypadala jako umývárna. Zamkla. Pak se zastavila. Místnost osvětlovala série malých oken těsně u stropu, kterými pronikalo světlo lampy. Sedla si na spacák a stáhla Ho sebou. Oba tam seděli a čas se náhle zpomalil, jako už tolikrát předtím. Ve tmě jim téměř zářili oči a On se dotkl její tváře.

Vzbudil se dřív než Ona. Měl na sobě jen triko. Po chvíli si vzpomněl, co se včera dělo. Oblékl se a tiše vyšel ven. „Sakra to je zima,“ zaklel a třásl se zimou.

PS: Tento článek byl napsán na přání a není napsán podle skutečné situace.

Ten pravý/á

Minule jsme se bavili o vztazích a o lásce. Dnes bych si rád promluvil o tom, jak se vztahy navazují, protože někdy to není vůbec jednoduché, nebo tedy aspoň, co se týče mě to není jednoduché. Jak byste například koukali na situaci, kdy se vám někdo líbí, možná i víc než líbí a vy se snažíte najít si někoho pro vztah, řekněme vážnějšího charakteru. Myslíte, že je možné soustředit se na jinou osobu, když víte přesně, s kým byste chtěli být? Já myslím, že každý dokáže myslet jen na jednoho člověka, kterého má opravdu rád.

P.S: Na koho myslíte před spaním?