Slohovka

Tak vás zase jednou vítám ve svém království a dovoluji si uveřejnit jednu svoji slohovou práci. Takže dobrou chuť a doufám, že se bu líbit. Tady je a jmenuje se Tajemný les.

Ptáte se, proč zrovna teď, v době technických pokroků a všelijakých vynálezů, píši zrovna o nějakém lese? Takový les je skvělé místo, kam se dá utéct právě z naší všudypřítomné civilizace.

Není nic lepšího, než se ze shonu velkoměsta vypravit právě do míst, kde je klid, ticho a nic vás nehoní. Někdy, když sám utíkám před světem dostanu se až na místa, která jakoby byla někde mimo všechny mapy. A jedno takové lesní místečko jsem zrovna nedávno objevil i já. Není to ani moc daleko od té „panelákové džungle“ , ve které bydlím. Stačí přeběhnout most přes řeku a pak se dál pustit hlouběji do lesa. Když jsme na onom místě byl poprvé, bylo to, jako z nějaké dobrodružné knížky. Sledoval jsem klikatou pěšinku v nízkém porostu smíšeného lesa až k místu, kde cestička beze stopy skončila vysokou ostřicí a houštím. Nedaleko byl slyšet nějaký potůček. Řekl jsem si, že se houštím prokoušu a uvidím, jestli pěšinka někam nepokračuje. Rozhrnul jsem tedy křoví a vysokou trávu a přede mnou se objevila jedinečná scenérie podzimu. Uviděl jsem úzký potůček, jak si klestí svou klikatou cestu, mezi věky zakulacenými kameny. Les už byl o něco vyšší, něž ten předním. Nad potůčkem se skláněla jistě velice stará, nízká borovice s pokrouceným kmenem, olámanými větvemi a kořeny zarostlými hluboko ve skalní puklině. Tu borovici osvětlovalo jen několik málo tenkých zažloutlých paprsků světla, které dokázali proniknout korunami vyšších stromů, líně sestupovaly dolů a nakonec se rozpustily v malé jiskřičky na průzračné vodní hladině. Celá skála byla porostlá zeleným mechovým kobercem, ze kterého občas vyrůstalo ještě stále zelené borůvčí. Všude se povalovalo oranžové a žluté bukové listí, které ještě podtrhovalo tu hru světla, stínů a barev. Buky lemovaly celý levý břeh potůčku, zatímco pravý břeh byl porostlý kapradím a hustými smrky, které svěšovali své větve nad potok a tím vytvářeli jakýsi tunel příjemně záhadného temna, které jakoby zpomalovalo čas, zahušťovalo prostor a vytvářelo pocit naprostého bezpečí. Po chvilce strnulosti jsem se odvážil jít dál a sednout si pod tu starou borovici. Jedním skokem jsem překonal potok, lehce přeběhl po mechu, vyškrábal se na nízkou skalku a posadil se pod strom. Chvíli jsem sledoval potůček, jak letí kolem skály v nízkých kaskádách a přitom si zpívá svojí nekonečnou píseň. Těch pár slunečních paprsků mě příjemně hřálo do tváří a s hlavou zakloněnou, opřenou o strom jsem si vychutnával ten okamžik klidu, který skytalo ono místo. Připadalo mi to, jako poslední zapomenutý hvozd starého světa, kde víly za posledního paprsku denního světla tančí se závoji z pavučin kolem tůní. Hvozd, kde ještě vládne spravedlivý a moudrý král lesních elfů. Místo, kam se pod závojem noci stahuje zvěř, aby byla v bezpečí před lovci. Svět, kde je mech vždy měkký pro uléhající poutníky, listy zelené, voda čistá a průzračná, láska i nenávist jsou vroucí a sny se stávají skutečností. Takové místo, na kterém čas nemá vůbec žádnou moc a jen slunce určuje, kdy je čas jít spát.

Ale i tohle místo jsem musel nakonec opustit a vrátit se zpět do našeho skutečného světa za rodinou a kamarády. Sám jsem si ale slíbil, že se na to místo zase jednou vrátím.