středa, září 26, 2007

Ještě já

Ani vám nevím proč, ale nějak mě to psaní začíná bavit. Asi je to tím, že v posledních dnech nějak nění jiný způsob, jak bych se jinak vykecal. Nebo si je to také možná tim, že mě zajímá co mi odepíšete na moje článečky. Každá reakce je milá a každá pochvala nebo i návrh na změnu určite zahřeje u srdce. Člověk má pak pocit, že ho někdo poslouchá a že mu někdo rozumí, nebo se aspoň snaží rozumět.
Dnes bych chtěl reagovat na jeden komentář který jsem si přečetl dnes u jednoho svého článku (článek Snad bude líp). V tom článku píšu o vzpomínkách a o tom, jak je sebezničující, když si představujete, jaké by to bylo, kdych něco udělal jinak. Ono vlastně na představách samotných není nic špatného, když si představujete realitu, tak jak se nestala tak to nebolí, ale o to horší je pak takové to probuzení do reality. Je to, jako když máte krásný sen a najednou se probudíte a za každou cenu chcete ještě usnout, aby jste si ten sen mohli dosnít. S představami je to podobné. Věšinou navazují na nějaký osudový okamžik, nebo moc hezký pocit v určitém momentě. Pro podrobnější vysvětení asi budu zase muset zaměstnat našeho figuranta Průměrného Pepu. Tak tedy přejděme k modelové situaci. Vezměme si například teplý červencový večer někde v přirodě u ohně s partou kamarádů. Mezi kamarády je i Pepova Hezká Kamarádka ( dále jen PHK). Tak že, PP a PHK sedí vedle sebe před ohníčkem na dece. Oheň jim příjemně rozehřívá tváře a v tom okamžiku se čas jakoby zpomalý, všechny zvuky se jakoby ztlumí a odsunou do pozadí, je slyšet jen tlumený opraskot ohně a v této chvíli se na sebe PP a PHK otočí a dlouze se zadívají jeden druhému do očí. V německém romantickém filmu by se ti dva začali zuřivě líbat a pak by se za několik chvilek asi vypařili do stanu atd. , ale tady nejsem v romantickém filmu a už vůbec ne v Německu, tady je jenom čas, prostor a My own prison. Takže se jeden druhému zadívají dlouze do očí. Náhle je v tom zpomaleném čase a ztlumeném zvuku takové napětí, že už by se nedalo ani ukrojit ( jedině snad noži s diamantovým ostřím z teleshopingu). PP je do své HK úplný blázen a říká si, že teď by byl ten pravý čas na dlouhý sladký polibek, ale zároveň mu také jedna jeho část říká, že tím by mohlo navždy skončit jejich přátelství, nebo že ten pohled třeba PHK ani tak nemyslí, třeba se tak kouká jen tak ze srandy. V této krátké chvilce, která by nevydala ani na mrknutí oka se pepovím mozkem prožene tolik možných scénařů nejbližší budoucnosti, co by nedokázal vypočítat ani superpočítač IBM a Japonsku. Nakonec , když je vše vypočítáno a PP ještě chvíli sleduje PHK a vychutnává si ten pocit. Najednou ta krásná chvíle skončí a on jen tak odvrátí svůj pohled. Nikdo už se nikdy nedozví, jestli chtěl PHK PP opravdu políbit, nebo jestli si chtěla PP jen dlouze prohlédnout. Jedno je ale jasné. Když PP přijede zase domu a zjistí, že je zase sám, začne mu hlavou vrtat, co by se stalo, kdyby se vykašlal na následky svého jednání, přestal přemýšlet o tom co bude a jednal tenkrát trochu impulsivně a PHK opravdu políbil. Pak za osamělého podzimního večera se mu do hlavy vloudí myšlenka, jaké by to asi bylo, začne si pak ty společně prožité chvíle vybavovat a mučení je nasvěte.
V americkém filmu by teď následovala taková ta věta, že tento příběh je smyšlený a podobnost se skutečnými událostmi, nebo postavami je čistě náhodná a neúmyslná. Já to udělám úplně stejně. Někdy budu muset poslat našeho figuranta na dovolenou, aby z něj nakonec nebyl neurotik. Někomu možná přijde pepuv příběh nereálný, někomu příjde možná až moc reálný. Já chci jenom říci, že dokud má člověk nějako naději, má sílu jít dál, ale zároveň taky naděje může živit jeho minulost a jeho srdcervoucí vzpomínky. Takže naděje je dobrá věc, ale záleží na tom jakou má člověk naději, nebo možná spíš na tom, k čemu tu naději využije.
Doufám, že se vám po přečtení tohoto článku ulevilo tak, jako mě po jeho napsání. Taky doufám, že se vám bude líbit, a že zase budu moct číst vaše reakce.

PS: Omlouvám se vám všem moc za překlepy, které jsem určitě udělal a taktéž za pravopis, který jsem určitě pošpinil svým projevem. A zcela na závěr přeji dobrou noc, den či jakoukoliv denní dobu. Budeme se na vás s PP a PHK moc těšit i v dalším článku.

úterý, září 25, 2007

Zase Já

Jestli si myslíte, že tento titulek už na tomto webu jednou byl asi máte pravdu. Je to docela dobře možné. Je to jenom příklad toho, jak se věci periodicky opakují. Historie je toho plná. Pár let je válka a pak zase pár let mír a takhle se to opakuje pořád dokola. Jeden den máte narozeniny pak chvilku nic a zase máte narozeniny a s tím, jak se blíží ty moje mě tak napadá, co lidé vlastně chtějí. Jenom jsem tak uvažoval, co lidé vlastně čekají od života, co je smyslem jejich bytí, za co v životě bojují? Já sám si občas myslím, že už konečně mám to, co potřebuji a to, co jsem vždycky chtěl, ale teprve, když dostanu to co jsme chtěl zjistím, že jsou i mnohem důležitější věci. Už dost dlouho se v mém blogu neangažoval náš figurant Průměrný Pepa ( dále jen PP) a tak ho zase zatáhneme do nějakého modelového příkladu. Tak například si PP jednoho dne řekne, že je už dost starý a že má dost peněz na to, aby si pořídil auto. Když je všechno vyřízeno a on si konečně může užívat svého čtyřkolého miláčka, zjistí že auto je sice super, ale že by mnohem víc potřeboval někoho, kdo by s ním v tom autě jezdil. No posuďte sami, jaká je to otrava, když musíte jezdit v autě jen tak a navíc úplně bez doprovodu. Ale nechme zase našeho PP chvilku spát. Já jsme chtěl jenom říct, že ne vždy chceme, to co potřebujeme a ne vždy potřebujeme, to co chceme. Někdo možná potřebuje spoustu peněz, někdo drahá auta nebo luxusní dům na pobřeží, ale co určitě potřebujeme všichni jsou přátelé, protože když vám seberou peníze, dům i auto, praví přátelé vám zůstanou a to je to, o co jde. I já jsem tedy rád, že nějaké přátele mám, protože bez nich by mi už nezbylo vůbec nic. No, co bych ještě mohl říct? Vše je již řečeno, švédské stoly snědeny, víno vypito, tak není důvod zde déle setrvávat. Dobrou noc pokud půjdete teď spát stejně, jako já a dobou chuť pokud budete třeba něco jíst. Hodně štěstí, kdyby jste si šli vsadit. Dobrý den, pokud se vám tento den zdá špatný a dobré ráno pokus jste právě vstali.

PS: Dnes bude PS takové interaktivní. Přeju vám hodně .................. a taky .................. ( volná políčka si může vyplnit sami, abych vám nepřál nějaké ty otřepané blbosti, jako jsme vám přál v tomto článku a aby jste taky popřemýšleli, co vlastně chcete.

neděle, září 23, 2007

Nazdar světe

Ahoj přátelé, něpřátelé i nestraníci. Možná se vám to nezdá, ale čas utíká, jako voda. Vždy jsme se babičce smál, když mi říkala, že je to jako včera co jsem byl malý špunt a běhal jsme s lukem a šípem po dvorku. Dneska už vím, že když jste malé dítě čas neletí takovým tempem, jako když se kvapel blíží vaše devatenácté narozeniny. Za poslední dva roky mi zdá, jako by se vzpomínky nějak podrobněji zaznamenávali, ale bylo jich míň. Možná je to tím, že když jste někde v práci, nebo se musíte soustředit na školu šas se prostě posune do pozadí, a tak ho tolik nevnímáme. Stejně mě mrzí, že tento rok utíka, jako střelený. Vzdyť já si živě pamatuji, jak jsem na silvestra říkal nad sklenkou šampusu ( no nad sklenkou ani ne ....... měl jsme ho v půlitru), že rok 2006 nestál vůbec za nic, a že nezbývá než doufat, že rok 2007 bude lepší. Zároveň mě to i trochu děsí, vždyť bych se za chvíli mohl otočit a mít vousy až na zem a šedestku na krku. Taky mě trošku štve, že tento rok utekl tak rychle, že jsem si nestihl udělat žádné nové známé. No a tím asi ukončím toto krátké zamyšlení, protže už mi zase došly nápady. Takže si užívejte podzim.

PS: Všímejte si, jak slunce krásně proniká přes poloholé větve stromů a užívejte poslední teplé paprsky. Je to krásný pocit, když jdete parkem, podíváte se vzhůru, částečně vás oslepí slunce a ta záře vás hřeje ve tváři.
PS2: ( to není playstation 2) Kdyby měl někdo zájem o romantickou procházku v podzimní přírodě, tak stačí napsat ......... XX pouze