Já, My, Vy, Oni.

Člověk poznává sám sebe skrze druhé. S tím by se dalo souhlasit. Jak ale , sakra, poznám druhé? Je-li každý tak komplexní, jako já, tak do jaké míry ho lze poznat? Když objevujeme vlastní komplexnost pomocí konfrontace s lidmi, jak můžeme odhalit něco podobně složitého u ostatních? Je možné něco takového řešit pomocí rozumu, nebo je zde zapotřebí využít cit a odhad? Je vůbec možné poznat někoho dalšího, nebo poznáváme pouze sami sebe a o ostatních pouze usuzujeme z vlastních zkušeností? Možná se by se tak dala definovat láska, jako překonání oné nepřekonatelné informační bariéry mezi dvěma mozky.

Do jisté míry asi můžeme jednání ostatních pochopit, lze ho i předpovídat. Je to asi tím, že všichni máme podobný živočišný základ. Chování se tedy s trochou cviku dá odhadnout, ale člověk se od zvířete, jehož chování se také dá předvídat, ještě něčím odlišuje. Je to zřejmě ona kultivační složka člověka, ve které nedokážeme číst. Ta část, která je nám dána výchovou. Ukažte skupině lidí obrázek muže, který má před sebou talíř s jídlem. Zeptejte se jich, co asi teď udělá? Většina vám asi odpoví, že to jídlo sní. Zeptejte se skupiny lidí, co je to láska? A nedostanete dvě stejné odpovědi.

Dal bych cokoliv, abych objevil způsob, jak sdílet s ostatními všechno, co se mě i jim zrovna honí hlavou. Přál bych si pochopit lidi.

PS: Omlouvám se, že tento článek nemá tak vytříbenou formu, jak bývá zvykem a je pouhým souborem otázek. Nedokáží momentálně stvořit nic dokázalo skloubit onu hloubku s formou a estetikou.