Žít a žít. Je to totéž?

Zdravím své čtenáře a přináším vám zase několik myšlenek, které třeba i vám pomohou pochopit tak zvrácené místo jako je tento svět. Poslední dobou se mi nestále vrací některé myšlenky, které jsem nastínil v článku Evoluce .

Hlavou se mi honily houfy otázek a pocitů, které byly jaksi beztvaré. Beztvaré v tom smyslu, že jsem o nich nedovedl hovořit a to, co nedovedeme vyjádřit, co se nedá uchopit slovně je jaksi zvláštně amorfní, a nelze o tom konstruktivně uvažovat. Jediným způsobem je najít pro takové otázky a pocity pojmenování. Najít význam těch věcí chcete-li. Potřeboval jsem zjistit, co se semnou děje a tak jsem začal pátrat, kde jinde, než v filozofii. Měl jsem štěstí, když jsem natrefil na ty správné kapitoly a odstavce.

Když jsem se spolu s panem profesorem Janem Sokolem zamýšlel na tím, co je to vlastně život a co to znamená být živý, nebo vlastně být, došel jsem společně s ním k závěru, že živé organismy jsou „pro sebe“. Sokol to ukazuje na příkladech. Říká, že jsou „pro sebe“ a to je vidět i v jazyce. S činnostmi živých tvorů je totiž spojeno mnoho zvratných zájmen. Živý tvor si hledá potravu, se rozmnožuje, se o sebe stará. To je, tedy dle Sokolova i mého názoru, podstatou živých věcí, že jsou „pro sebe“. Mají nějaké cíle, ať už si je uvědomují, jako lidé, nebo ne, jako zvířata.

To byla ale pouze polovina problému. Někdy jsem si opravdu připadal, jako neživý. Trošku jako kámen, který ve své existenci nežije a pouze trvá. Když už jsem tedy věděl, že chci „žít“ – být „pro sebe“. Musel jsem se také ohlednou na to, jak se změnili mé cíle. Musím říct, že zde jsem se dostal do konfliktu s tak ošidnou věcí jako je morálka. Žít „pro sebe“ nějak není můj styl. Protože z hlediska mojí morálky bych nerad šel za svými cíly tzv. přes mrtvoly. Jedna situace za všechny. Řekněme, že PP má nějakého vlivného přítele, nebo příbuzného. Zrovna hledá práci a ten dotyčný člověk mu řekne, že ho přijme. Také mu ale řekne, že vyhodí člověka, který je zrovna na onom pracovním místě. PP samozřejmě s klidem nabídku přijme a počká si až bude přijat. Já bych takové místo nepřijal. Naštěstí morálka není věc vymahatelná, na rozdíl od práva. Nepopírám ale, že bych někdy chtěl být průměrným Pepou.

Rozpor je tedy nyní zřejmý. Z mého pohledu, žít morálně, nebo žít. Přál bych si nezamýšlet se, nepsat články s filozofickým nádechem, nepřemýšlet, co bude s člověkem, kterého kvůli mně vyhodí. Přál bych si nevidět možné důsledky. Přál bych si najít kompromis.

PS : Nikdy jsem si nepřál, aby se tento blog zvrhl v nějaký osobní denník. Pokud si stejně jako já myslíte, že se tak už stalo a v tomto článku nevidíte nic než zápis do denníku, tak se vám hluboce omlouvám a žádám vás, aby jste semnou setrvali.

Robert David

Tady máte pro dnešek něco z trochu jiného soudku. Je to dokončení jedné mé starší povídky. Dobrou chuť !

Sen?

Byl prosinec, vzduch byl nasycen štiplavým mrazem a po celém městě byly rozvěšeny nejrůznější dekorace a ozdoby. Sníh byl úhledně smetený ze všech chodníků a v ulicích se v tuto noční hodinu nepohyboval zhola nikdo a i na veřejných místech , jako tady na nádraží bylo liduprázdno. Čekal jsem zrovna na půlnoční rychlík. Nádražní hala byla zavřená, asi kvůli pokročilé noční hodině, nebo protože se sem na noc, před mrazem stahovaly všelijaké živly. Seděl jsem na lavičce na peróně a očekával brzký příjezd vlaku. Noc byla jasná, vzduch chladný a nehybný. Vlak už mě asi tři minuty zpoždění. Zvedl jsem se uchopil svůj kufřík a šel jsem se postavit na okraj nástupiště. „ Snad už něco pojede“, pronesl jsem jen tak, do větru. – „Snad ano“ – dostalo se mi odněkud odpovědi. Ten hlas mě vylekal. Škubl jsem hlavou, abych se podíval, kdo to řekl. Několik metrů ode mě stál jakýsi mladík v dlouhém kabátu. Na hlavě měl černý velký klobouk a jeho hlas zněl velice unaveně. Do tváře jsem mu neviděl. Náhle se v dálce objevilo světlo. „Výborně“, řekl jsem, tentokrát už onomu neznámému pánu. Pán přikývl. Ještě jednou jsem se otočil, abych se podíval na vlak, když jsem se pak otočil zpět, muž v černém kabátě už stál na kolejích. Musel se zbláznit - Copak nevidí, že jede vlak? – pomyslel jsme si. Prolétlo mi hlavou, že se chce snad zabít. Vlak už byl velice blízko, takových tři sta metrů daleko. Zakřičel jsme na toho muže, ale on jen roztáhl ruce a koukal se na přijíždějící vlak. Na čele mi vyrazil pot. Zmateně jsme se několikrát podíval na muže a pak zase na lokomotivu. Vlak mocně zahoukal. Bylo to jasné. Ten muž se chce zabít. Odhodil jsem kufřík. Srdce mi bušilo jak šílené. Doběhl jsem po nástupišti až k tomu muži a podal mu ruku. Byl jako v tranzu. Vůbec mě nevnímal. Seskočil jsem k němu a náhle jsme oba hleděli do oslňujícího světla blížící se lokomotivy. Popadl jsem ho za pas ve snaze ho zachránit. Oba jsme byli zaliti bílou září. Ozvalo se další zahoukání......................................

- „Pane, pane, vstávejte“ řekl nějaký hlas nademnou.
Chvíli jsem nevěděl, co se děje. Otevřel sem oči a zjistil jsem, že sedím na lavičce na peróně. Na koleji stál vlak a nějaký muž se mě ptal, jestli jedu taky tímto vlakem. „ Musel jste usnout, tak jsem vás vzbudil, aby jste nezmeškal ten vlak.“ řekl muž a nastoupil. Ještě chvíli jsem si ujasňoval, co je sen a co realita, a pak jsem taky nastoupil do vlaku.

Cesta vlakem utíkala poměrně rychle. Občas se z černobílé krajiny osvětlené měsícem vynořilo nějaké to světýlko. Vlak byl poloprázdný. V kupé jsem seděl sám a měl jsem čas uvažovat o tom divném, ale pozoruhodně živém snu. Kdo byl ten muž? Proč mi připadal povědomý? Byl to opravdu zvláštní pocit

Já

Ráno mě vzbudila moje bytná. Oblékl jsem se a trochu unaven jsem zasedl ke snídani, kterou mi moje bytná dělávala každé ráno, kromě nedělí, kdy časně ráno vyrážela na hřbitov za svým mužem. Byla to velice vzdělaná starší dáma. Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl, kde pracovala, ale usuzujíc z její spisovné mluvy a velkého přehledu v literatuře bych řekl, že musel být učitelkou, nebo knihovnicí. Po svém muži zdědila celý dům, ale celé podkroví pronajímala. Za pár korun a občasné domácí práce, jako například utažení kapajícího kohoutku se o mě Stará paní docela dobře starala a zdravila mě velice uctivě : „ Dobrý den pane inženýre“ . Bylo to velice příjemné prostředí. Útulné podkrovíčko mělo svou vlastní koupelnu i toaletu. Jediná místnost, kterou jsem sdílel se svou bytnou byla předsíň, odkud stoupaly schody do mého malého království.

Kdyby vás zajímalo, kdo jsem, tak mé jméno je Robert David. Narodil jsem se na venkově, ale kvůli studiu na gymnáziu a později i na vysoké škole jsem se přestěhoval do města. Tady u Staré paní bydlím už nějakých šest let.

Po snídani jsem si ještě vzal sako a usedl jsem za volant služebního auta. Cestou do práce se nic nedělo. Na parkoviště jsem dorazil, jako vždy v půl deváté. Na chodbě podniku mě pozdravilo několik lidí. Došel jsem až do kanceláře, usedl jsem do svého křesla a očekával , co se bude dnes dít. Mým zaměstnáním bylo místo ředitele zásobování v oblastní pobočce jedné firmy. Vlastně jsem o to místo ani nestál, ale po dokončení školy jsem ho dostal od jednoho rodinného přítele. Byla to opravdu nenáročná práce. Dalo by se říct, že jsem pouze podepisoval a upravoval, to co jiný připravili. Prakticky všechny úkoly jsem svěřoval svým podřízeným a osobně jsem vyřizoval jen minimální množství objednávek. Za velmi slušný obnos jsem pak vlastně jen přerozděloval práci. Měj jsem dokonce i vlastní sekretářku a to bylo také jediné rozptýlení v tomto zaměstnání. Markéta byla vždy to nejbarevnější a nejkrásnější v celé té šedivé kancelářské budově. A nejen to, byla dokonce i velice milá. Kdo se s ní chvíli bavil, odcházel s úsměvem na rtech. Z celé firmy mi byla rozhodně nejbližší. Občas jsem se cestou do práce zastavil v obchodě a koupil balíček lepší kávy a několik zákusků. Když jsem pak přišel do kanceláře, podal jsem jí balíček s kávou a řekl jí ať udělá dva šálky. Zákusky jsem šibalsky skryl za zády aby je neviděla a když pak zaťukala a vstoupila s kávou do mé kanceláře, řekl jsem jí ať se posadí a tvářil se velice vážně. Chvíli jsem mlčel a pak jsem ze zásuvky vytáhl balíček se zákusky. Ona se vždy začala smát a pak se rozhovořila nejdříve o práci a pak někdy i o sobě. Za tu dobu, co jsem spolu pracovali jsem si velice rozuměli a za nějaký čas jsem dostal pocit, že jsem se do ní zamiloval. Tenkrát se mi naskytla skvělá příležitost. Měj jsem domluvenu schůzku s jedním klientem v poměrně luxusním pražském hotelu a protože Markéta byla moje asistentka měla jít na schůzku semnou. Klient ale na poslední chvíli schůzku zrušil. Řekl jsem si, že to nevadí a udělám si s Markétou hezký večer. Ona samozřejmě nic netušila. Schůzka byla domluvena šestou večerní hodinu. Vyzvedl jsem Markétu doma, kde se byla převléknout a upravit. Vyrazili jsme autem do hotelu a cestou jsem si povídali. Měla s sebou podklady ke smlouvě, která se měla projednávat, na sobě černý kostýmek a opravdu nic netušila. Já jsem se při cestě autem jen usmíval. Do hotelu jsme dorazili o pár minut dřív a posadili se k předem rezervovanému stolu. Obsluha nám přinesla jídelní lístky. Já jsem řekl, že zatím jíst nebudeme. Oba jsme si objednali kávu a vodu. Když bylo deset minut po šesté, podívala se na hodinky. „Jde pozdě,“ řekla a napila se kávy. Já jsem cítil, že už bych jí dál neměl tahat za nos. Nejdřív jsem jí navrhl, aby mi tykala, i když jsem věděl, že podle etikety by to měla navrhnout ona. S úsměvem přijala a řekla mi to samé. Pak jsem jí začal vysvětlovat, jak to vlastně je s tou schůzkou. Byla překvapená a podle výrazu tváře možná i trochu naštvaná, zdálo se, jako by měla na dnešek jiné plány, které jsem jí zhatil, ale než stačil cokoliv říct, přišel číšník a já ho poprosil o jídelní lístky. Ona vzala svoje desky, vzala je a položila na volnou židli po straně. Přinesli nám jídelní lístky a ona začala vybírat. Stále nic neříkala. Ceny v jídelním lístku byly omračující, ale nebylo to nic, co bych si čas od času nemohl dovolit. Peníze mě příliš netrápili. Vybral jsem si předkrm a pak lososa zapečeného s brokolicí. Už ani nevím co si dala ona, ale vím, že se něco změnilo, najednou už nebyla tou zářící ozdobou mé kanceláře. Stále uhýbala pohledem a hovoru se příliš nezúčastňovala. Občas se koukla na hodinky a poťukávala si nohou. Když jsme dojedli, zeptal jsem se, jestli si dáme ještě dezert. Ona řekla, že raději ne a poprosila mě, zda bych jí neodvezl domu. Chvíli jsem si rozmýšlel co říct a nakonec jsem souhlasil. Zaplatil jsem služební kreditkou určenou pro tyto účely, nechal slušně spropitné a odjeli jsme. Celou cestu byla zamlklá. Když jsme přijeli k ní před dům, popadla páčku od dveří a vystoupila, než jsem stačil cokoliv říct. „Dobrou noc,“ řekla suše. Také jsem jí popřál dobrou noc a mlčky odjel. Přemýšlel jsem, co se vlastně stalo a stále mi to nedocházelo. Jel jsem se projet nočním městem a přemýšlel. Nakonec jsem zastavil u jednoho baru nedaleko svého bydliště. Dal jsem si pár skleniček, zaplatil a šel si lehnout. Bytná už spala.

Ráno mě vzbudila a opět mě uctivě pozdravila. „Kéž by,“ odpověděl jsem já, oblékl se a usedl k snídani ke stolu. Po včerejšku mi snídaně příliš nechutnala a proto jsem vypil jen kávu a vyrazil do práce. Byl jeden z těch hnusných podzimních dnů a bylo jen otázkou času, kdy začne sněžit. Když jsem se dostal do kanceláře a říkal si, že si musíme ten včerejšek vyjasnit, Markéta nebyla k nalezení. Řekl jsem si, že má třeba jen zpoždění. Vešel jsem do své kanceláře a tam na stole ležela obálka. Byla v ní výpověď. Nebylo mi jasné, proč dává výpověď, vždyť je to nesmysl. Vytočil jsem její číslo a chtěl si s ní o tom promluvit. Nikdo to ale nezvedal. Nasel jsem zase do auta a jel k ní domů. Cestou začalo sněžit. Když jsem konečně dojel přeplněnými městskými ulicemi až k jejímu domu a zazvonil, nikdo mi neotevřel. Stál jsem tam ještě chvíli a koukal do oken, jestli se tam něco nehýbe. Zkusil jsem ještě telefon, ale stále nic. Stál jsem před jejím domem asi ještě půl hodiny a pak jsem to vzdal a jel zpět do práce. Její výpověď jsem si strčil do zásuvky ve stole pro případ, že by si to rozmyslela. Zatím jsem jí dal dovolenou a čekal, co se stane. Po týdnu bez asistentky už jsem dále nemohl její výpověď zadržovat a poslal jsem jí na personální. Stále jsem Markétě volal, jak na mobil, který nikdo nezvedal, tak na pevnou, která byla neustále obsazená. Na dopisy a maily mi také nikdo neodpovídal. Tak jsem přišel o Markétu. Venku se rozprostíral lehký sněhový poprašek. Všechno bylo studené a cizí.

Za několik měsíců jsem odešel i z té nudné práce. Nic už mě tam nedrželo a navíc mi tam Markétu všechno připomínalo. Přijal jsem jiné místo, s tím, že kdekoliv to bude lepší než tam, ale šeredněji už jsem se splést nemohl. Nové místo bylo sice rozhodně zábavnější, v tom smyslu, že jsem opravdu něco dělal, ale zase jsem přišel o výsady, jako například sekretářku, služební notebook a služební auto už nebylo to hezké černé BMW, ale obyčejná Fábie. Bylo mi jasné, že menší firma, jako byla ta, která mě zaměstnávala, si něco takového jako BMW nemohla dovolit pro každého.
Několik týdnů po tom, jsem nastoupil mě postihla další přinejmenším nepříjemné skutečnost. Stará paní bytná, mě jedno nevzbudila. Toho rána už se nevzbudila ani ona. Nevěděl jsem, co teď bude s mým podnájmem. Kde budu žít? Zatím jsem tuto otázku nechával jen tak ve vzduchu a čekal, co se stane. Nakonec jsem se s novou majitelkou nedohodl a musel jsem se vystěhovat. Naštěstí jsem měl něco našetřeno. Prodal jsem domek na vesnici po rodičích, přidal jsem, co jsem měl a ještě si půjčil a nakonec jsem měl na docela útulný a velký byt.

Přestěhovaný v nové čtvrti, bez staré paní a bez starých kolegů z práce jsem se cítil, jako cizinec v ještě cizejším městě. Téměř nikoho jsem tu neznal. V práci jsem kolegů také moc neměl, protože firma ve které jsme pracoval nyní byla o hodně menší a já pracoval na jedné z poboček prakticky sám. Neměl jsem ani možnost vrátit se do své rodné vísky, kde jsem stéle měl několik přátel z dětství. Jednoduše řečeno, ztratil jsem kontakt s lidmi, kteří dříve byli kolem mě.

Po dalších několika měsících jsem dostal výpověď, prý kvůli úsporným opatřením. Nevím jestli to opravdu bylo tak, nebo měl na moje místo někdo spadeno. Moc jsem si z toho nedělal, i když jsem měl trochu strach, jak budu platit půjčku na byt. Myslel jsem si, že nebudu mít zase tak velký problém sehnat práci. S mým vzděláním a praxí v oboru, by to mělo být v pohodě.

Bez práce jsem byl už dva měsíce. Kromě neustálých myšlenek na mojí situaci, Markétu a staré časy jsme neměl už skoro nic. Svůj velký byt jsem za celkem slušné peníze pronajímal. Věci, které jsem měl na splátky jsem musel prodat, abych umořil dluh a sám jsem si na obývání nechal pouze jediný pokoj z celého bytu. Zbytek bytu využívala parta nějakých mladých studentů. Venku už je zase sníh. Je to rok, co jsem o Markétě neslyšel.

Za několik dní mi přišel dopis nadepsaný ženským rukopisem. Podivil jsem se, kdo by mi mohl psát a říkal jsem si, že to asi bude pozvánka na třídní sraz, nebo něco takového. Rozlepil jsem obálku a z ní vytáhl bílé svatební oznámení se zlatým lemováním ve tvaru obláčků. Nemusel jsem ho ani otvírat abych věděl, že Markéta se bude vdávat. Znal jsem její vkus a věděl jsem, že nějaké takové svatební oznámení by si určitě vybrala. Srazilo mě to na postel. Ve svých dřívějších představách jsem si byl schopen představit tak její svatbu semnou, ne s někým „cizím“. V oznámení stálo, že jsem zván na svatbu a to mě překvapilo ještě víc. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli bych měl jet. Nakonec jsem se přesvědčil a řekl si, že když nic jiného, tak jí aspoň zase uvidím a třeba se dozvím, co se tenkrát stalo.

Na tu svatbu jsem nikdy neměl jezdit. Když jsem jí viděl v těch bílých šatech před oltářem, teprve mi došlo, co se vlastně děje. Do očí se mi téměř vhrnuly slzy. Hrudník jsem měl jako spoutaný těsnými železnými obručemi a pěst jsem měl sevřenou tak, že se mi nehty zarývaly do dlaně. Když navíc potom řekla ano, musel jsem odejít. Místo hostiny jsem se šel projít městem a nakonec jsem zapadl i do jednoho baru. Nepil jsem dvanáctiletou jako kdysi. Čirý patok ve sklenici ani nechutnal jako alkohol, ale spíš jak ředidlo. Dal jsem si za poslední peníze několik skleniček a šel jsem vrávoravým krokem pomalu domů.

Byl prosinec, vzduch byl nasycen štiplavým mrazem a po celém městě byly rozvěšeny nejrůznější dekorace a ozdoby. Sníh byl úhledně smetený ze všech chodníků a v ulicích se v tuto noční hodinu nepohyboval zhola nikdo a i na veřejných místech , jako na nádraží bylo liduprázdno. Mohlo být tak něco kolem půlnoci. Co jsem odešel ze svatby jsem přemýšlel, co se vlastně kdy stalo špatně. Uvažoval jsem, co má tohle všechno za smysl. Jaká je cena takového života, který vedu? Má-li vůbec nějakou cenu. Několikrát, jako už dříve mě napadlo to skoncovat. I v dlouhém černém kabátu a klobouku mi byla příšerná zima. Cestou kolem nádraží jsem viděl na druhé straně rozsvícenou nádražní halu. Přešel jsem koleje a vylezl na nástupiště. Na lavičce tam seděl nějaký pán s kufříkem. Zdálo se , že si mě zatím nevšiml. Náhle se zvedl a vykročil směrem k okraji nástupiště. „ Snad už něco pojede,“ řekl, asi jen tak do větru. „Snad ano,“ odpověděl jsem, se sarkastickým výrazem ve tváři. Tím jsem ho asi vylekal, protože škubl hlavou a podíval se na mě. Stál několik metrů ode mě. Byl jsem dost unavený, jak z celého dne, tak z toho množství alkoholu. V dálce se objevilo na kolejích světlo. „Výborně,“ řekl pán s kufříkem. Přikývl jsem.Ani nevěděl jak výborně. Výborně pro mě. Už jsem to nechtěl prodlužovat, nemělo to cenu. Když se muž znova podíval na jedoucí, zasněženou soupravu, slezl jsem do kolejiště. Vlak už byl dost blízko, aby nemohl zastavit. Zíral jsem do světla reflektoru lokomotivy a sledoval, jak se přibližuje. Muž z nástupiště na mě něco volal. Pak odhodil svůj kufřík. Vlak mocně zahoukal. Bylo to jako zvuk nějakých obludných varhan. Ten pán doběhl ke mně a stále mi něco říkal. Nevím už co, bylo mi to jedno.Vlak zahoukal. Podával mi ruku, ale já ji nechtěl. Střídavě se díval na mě a na lokomotivu. Nevnímal jsem ho.Pak za mnou seskočil do kolejiště a oba jsme hleděli do oslňujícího světla blížící se lokomotivy. Podal mě za pas, asi ve snaze mě zachránit. Oba jsme byli zaliti bílou září. Ozvalo se další zahoukání……………………………

PS: Snad se vám povídka líbila i přes svůj pochmurný děj a tečkovitý konec. Zároveň bych byl rád, kdyby jste nevnímali jen samotný příběh, ale vzali to z trochu širšího pohledu. Myslím, že se tam dá najít poměrně dost symboliky a nemusí se to chápat vůbec jako věc, která se stala (jako příběh „ze života“). Celý tento článek je pro mě spíš stav mysli.

98, 99.........a 100 !!!

Zdravím všechny své pravidelné, i nepravidelné ( to není poznámka k symetrii vašich těl) čtenáře. Dnes bychom pravděpodobně měli oslavovat, protože já i vy jsme přežili celých sto článků na tomto blogu. Původně jsem měl s tímto článkem jiné plány a mělo to být velkolepé dílo, ale zjistil jsem, na velkolepá díla nejsem stavěný a tak bych chtěl tento stý článek věnovat vám, mým čtenářům a poděkovat vám za vaši přízeň a komentáře.

Variace na Vrchlického

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, co zpívá u dveří a prosí.

(Jaroslav Vrchlický)

Za trochu lásky, jak Vrchlický, šel jsem světa kraj.
Za pár hezkých slov šel bych snad ještě dál.

Přes den tma
a světlo v noci.
Já šel jsem sám
a bez pomoci.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za polibek šel bych snad ještě dál.

Já šel jsem sám.
S tvarem i beztvarý.
Pěkný i nehezký.
S cenou i bez ceny.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za pár dotyků šel bych snad ještě dál.

Rozlitý na všechny strany.
Já byl jsem tam
a hned zas tady.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za to teplo šel bych snad ještě dál.

Já sám ve své samotě.
Šel jsem jak šel bych po mostě.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za to všechno půjdu klidně dál.


PS: Doufám, že se pan Vrchlický neobrací v hrobě.

Face-to-Face vs. ICQ

Psaný text, jako zaznamenaná forma jazyka je jeden z nejdůležitějších prostředků komunikace v dnešním moderním životě. Oproti mluvenému slovu má jednu nespornou výhodu a tou je relativní trvalost ( říká se, co je psáno, to je dáno). Opravdu, teprve civilizace, která vytvoří nějakou psanou formu jazyka, může tvořit vysoce organizované a strukturované celky na velkém území. Protože umí slovo přenášet aniž by byl přítomen ten, kdo ho původně vyslovil.

To bylo k výhodám psaného projevu, ale jistě, zamyslíme-li se, najdeme i mnoho nevýhod písma. Několik jich teď vyjmenuji a potom se budu zabývat tou, které mě momentálně trápí. Písmo (číst a psát) se musíme učit a není nám dáno již v útlém věku, jako řeč. Psaný text snadno podléhá úpravám (cenzura), kdežto vaši řeč asi těžko někdo změní (není-li tlumočena). A nakonec asi největší nevýhoda, kterou bych se rád zabýval v tomto článku. Písmo může být milně vyloženo, protože není podloženo dalšími prostředky komunikace, jakými jsou například gesta, výraz obličeje, nebo intonace, či zabarvení hlasu. V tomto směru má písmo velice omezené možnosti. Jedním slovem, písmo se k běžnému kontaktu mezi lidmi příliš nehodí, protože je neosobní. Jen si představte situaci, kdy vám přijde SMS od kamaráda/ky a v ní stojí: „Nenávidím tě.“ Okamžitě začnete, přemýšlet, co jste kde udělali, co jste řekli, nebo čím jste dotyčnému mohli ublížit. Po několika SMS se zjistí, že to byl pouze žert. Kdybychom změřili čas, který to všechno trvalo (přemýšlení a SMS) zjistili bychom, že to trvalo rozhodně déle, než kdybychom tuto zažili tzv. Face-to-Face. Když vám někdo na ulici řekne, že vás nenávidí, stačí mu pohlédnout do očí a hned víte na čem jste. Je to mnohem rychlejší a úspornější.

Zkuste si například otevřít chat, ICQ, nebo nějaký jiný komunikátor. Najděte si nějakého náhodného člověka a chvíli si s ním pište. Po několika stech řádcích se zastavte a zkuste se na každou větou a odpovědí zamyslet. Zjistíte, že kromě faktů ( Jméno, Nick, případně město, kde dotyčný bydlí) si nemůžete být ničím jistí. Zásadní jsou otázky: „Co vím?? (fakta)“ „Co si myslím? (podtexty)“ a „Co si domýšlím? (domnělé úmysly, či postoje)“ . A toto posuzují obě strany hovoru, není tedy divu, že s takový hovorech mohou vznikat falešné signály, nebo milné informace.

Psaná komunikace může být do jisté míry efektivní a nezkreslená mezi lidmi, kteří se dobře znají, ale mezi cizinci je to kromě faktických věcí ( například obchodní dopisy, nebo objednávkové emaily) dosti nepravděpodobné. Proto se snažím ( i když se to možná někdy nezdá) veškeré věci řešit osobně a to platí, jak o záležitostech obchodních, či pracovních, tak i osobních. Na ICQ si přátele (mohou lidé, které jste nikdy neviděli být vašimi přáteli?) neuděláte, v tomto ohledu bude navždy osobní kontakt nenahraditelný. Kamarády a přátele si dělám osobně, známé a lidi z práce častěji vídám napsané v řádcích.

PS: Omlouvám se za vyčerpávající článek, ale chtěl jsem jednu věc uvést na pravou míru. Nezbývá, než doufat, že se to povedlo.

Eva

Murphy ve své knize píše, že jazyk (a i psaný text, jako zaznamenaná forma jazyka) je často nahrazován poezií, hudbou, nebo tancem, tam kde próza jako myšlenkově souvislý text nedovede popsat zkušenost, kterou daný subjekt prožívá.



Jako Bůh stvořil Adama,
Já z hlíny uplácám si Evu.
Evu s krásnýma očima,
Evu, prostě k světu.

Já stvořím si družku
i s tou trochou studu.
A třeba, když nic jiného
Aspoň zabijeme nudu.

Stvořím si ženu nejde-li to jinak.
Sám pro sebe a nikoho jiného.

Krása

Nedávno jsem vedl jeden velice dlouhý a příjemný rozhovor. Řeč plynula jako voda a přinášela s sebou různá témata, až jsem narazili na téma krásy. Co to vlastně ta krása je? Jaká má krása kritéria? Může být krása objektivní veličinou? Takovéto a ještě další otázky jsem si musel položit.

I zde nám může dost pomoci filozofické objasnění problému, nebo aspoň nástin. Pro naše potřeby použiji to, co o hesle krása praví wikipedie. Sice to jistě není zdroj bohatý a úplný, ale pro proniknutí do problematiky bez delšího studia nám jistě postačí. Tak tedy „krása je abstraktní pojem, s nímž se setkáváme v mnoha oblastech lidského bytí. Významem tohoto pojmu se zabývá především filosofická disciplína zvaná estetika (původně od řeckého aisthésis, smyslové vnímání).Krása je však pouze jednou z tzv. estetických kategorií (ošklivost, vznešenost aj.) a v rámci estetiky postupně ztrácí dominantní místo. Krása je buď považována za kvalitu přítomnou v nějakém jsoucnu (člověku, krajině, písni, myšlence, nauce), která v nás budí libost , nebo je krása věcí vnímatelova přístupu k věci; zde se ukazuje, jak je krása závislá na konvencích. Krásu jako jsoucí imanentně ve věci chápe tzv. esencialismus, krásu jako věc vnímatelova postoje konvencionalismus.“ Z toho, co jsme si teď přečetli tedy vyplývá, že krása může být věcí přístupu (konvencí), ale také věcí imanentně (vycházející z věci samotné) přítomnou. Otázkou ale zůstává do jaké míry při našem hodnocení reality vnímáme krásu imanentní, a do jaké míry se necháváme ovlivnit svým přístupem a konvencemi. Osobně si myslím, že při hodnocení se smrtelníci ( pokud se nejedná o znalce) řídí spíše svým vztahem k věci, konvencemi (danými sociálně kulturní vývojem dané společnosti), a také vlastními kritérii (vkus). To by znamenalo, že krásu nelze hodnotit objektivně a bude do jisté míry záležitostí vyloženě subjektivní. Vždyť kolikrát jste se dostali do pře s někým, kdo říkal, že věc, která se vám líbí je nevkusná, či ošklivá. Vaše cítění o této věci však bylo zcela odlišné. Někdo by mohl namítnout, že krása se ale dá hodnotit i objektivně, například, když odborníci hodnotí krásu vybroušeného diamantu, nebo když se na výstavě hodnotí psy. Ale já se domnívám, že ani v těchto jsoucnech není krása nijak obsažena, nijak i nich nevyzařuje. Řekl bych, že i zde je hodnocení podřízeno konvenci. Jenom přece někdo musel stanovit kritéria podle kterých se daný předmět, či živočich hodnotí.

Ona imanentní, bytostná krása bude asi už navěky záležitostí mýtických a bájných postav (Trójská Helena), a nebo přírodních scenérií, které nás budou oslovovat spíše svou atmosférou, než samotným smyslovým vnímáním. Krása je tedy z mého pohledu věcí subjektivní, silně závislou na vztahu k věci, nebo člověku. A proto si „svou krásu“ (krásu kterou vidím já ve věcech a lidech) nedám vzít. Některé věci a lidé budou navždy zářit krásou některým lidem, jiné jiným.

Od evoluce k degeneraci

Zdravím. Měl jsem to štěstí a přežil jsem pochod Praha-Prčice. Celou cestu jsem měl možnost přemýšlet nad tím, jaký má dřina pro člověka význam s ještě o dalších věcech.

Když má člověk nějaký cíl, tak dokáže duchem to, co by tělo nikdy nesvedlo (neplatí pro zvedání břemen nad 100 kg). Sám jsem se o tm přesvědčil. Odhodlaný člověk je schopen podat neuvěřitelné výkony. Oproti tomu, když váš život plyne bez cíle, nesmíte se divit, že nic nejde, tak jak by se vám to líbilo. Plout bez cíle může být zábavné a žádoucí pro dobrodruhy a cestovatele, ale co pro člověka, který má rád jistotu a i tu trošku pohodlí? S těmi cíly to ale také není tak jednoduché, zvlášť když si kladete cíle z nějakého popudu. Například, když si řeknete, že zhubnete, protože už vám nejsou staré kalhoty, nebo že se budete víc učit protože máte špatné známky. Nevím jak vy ostatní, ale mě při plnění takových cílů často dochází dech. Například, když jsem psal změně svého přístupu k životu. Zásadně jsem změnil své cíle, protože jsem cítil, že takto to už nejde a když se na sebe podívám dnes, s odstupem pouhého týdne, tak cítím, jak se věci vrací opět k zaběhnutému normálu a mě dochází dech. Možná toho chci příliš moc, možná jenom neznám ty správné cesty jak svých cílů dosáhnout, nebo dělám něco neustále špatně. Zrovna teď by to chtělo aspoň malý náznak úspěchu, ale to nečekám. Zdá se, že starý Standa se vám za několik týdnů zcela vrátí a bude si dál žít svůj patetický život, který se pokusil aspoň krátce změnit.

Osudová láska na přání

Zdravím své čtenáře. Dnes se opět budeme zabývat tématem velice lidským. Dnešní článek je napsán na přání jedné čtenářky, která si přála, abych napsal článek na téma Teorie osudové lásky. Asi by se slušelo začít nějakou definicí lásky. Na toto téma jsem již před nějakým časem napsal jeden krátký článek. Ale osudová láska? Co to vlastně je? Lidé si osudovou lásku představují asi jako tu „pravou“ tu „dokonalou“ lásku. Lidé mluví o osudové lásce, když vidí dva staré lidi, jak jdou za ruku v parku, ale je tohle osudová láska? Není to náhodou jen oddanost a snaha udržet vztah? Myšlenka, že někde tam na nás čeká ten pravý/á je sice lákavá, ale zásadní zádrhel je v tom, že „čeká“. Mnohem snáze se najdou dva lidé, kteří se hledají.

Nesmíme také zapomínat, že romantická láska, jak jí známe dnes je vynálezem až dvacátého století. Do té doby bylo mnoho celoživotních partnerství uzavřeno spíše dohodou, nebo z rozumu. Ale to samozřejmě neznamená, že v nich nakonec nebyla i láska. Sám bych to mohl ukázat na páru, který dobře znám. V jejich případě se z povrchního několikaměsíčního vztahu vyvinulo partnerství, které jim drží už přes dvacet let. To, co je spojilo bylo dítě, a vzít se prostě museli. A ejhle už spolu zůstali. Myslíte si, že tohle byla osudová láska?

Já osobně si myslím, že něco jako osudová láska určitě je. Člověk ale nesmí čekat, ale hledat. Nikde přeci není napsáno, že dva lidé, kteří se třeba znali dříve se k sobě za deset let nemohou vrátit. Věřím, že dva lidé, kteří mají být spolu si k sobě cestu najdou, jde jen o to jak a kdy.

O strachu

Nedávno mi jedna kamarádka řekla: „To bych taky chtěla, ničeho se nebát.“ ( bylo to potom, co mi ze srandy nabídla komára, kterého chytla, abych ho snědl a já ho snědl). Někdy se může zdát, že se někdo v našem okolí ničeho nebojí. Když jsme byli malí určitě jsme si mysleli, že třeba tatínek se ničeho nebojí. Pravda je ale taková, že každý se něčeho bojí a ti, kteří vypadají, že se ničeho nebojí se jen bojí jiných věcí, než my. Když jsme byli malí, báli jsme se tmy a strašidel, tatínek ne a proto jsme si mysleli, že se nebojí ničeho, ale jeho strach byl úplně někde jinde, on se třeba bál, že přijde o práci, nebo o rodiny, že ho opustí žena, nebo něco podobného.

Nebojím se sníst komára, nebojím se tmy ani strašidel, nebojím se ohně, nebojím se skupinky hrozivě vyhlížejících individuí v temné uličce, bojím se jiných věcí, kterých se nebojíte vy ostatní.

Evoluce

Když Charles Darwin koncipoval svou teorii přírodního výběru a evoluce, zřejmě nemyslel, že se jeho teorie bude aplikovat téměř na každou stránku lidské společnosti. Vezměte si například, že dnes se o evoluci mluví i v automobilovém průmyslu (stačí si se podívat na Golfa) , vědě (vědecké teorie také procházejí evolucí), ekonomii, a dalších sférách lidského bytí. Stejně jako prochází evolucí celý lidský druh, tak prochází evolucí i jednotlivci. V tomto případě nejde o evoluci fyzickou, ale spíše mentální. A hned tu máme nový pojem „mentální evoluce“. Co si pod tím představit? Jedná se vlastně o docela jednoduchou věc, ale pro její přesné vysvětlení bych přece jen využil pomoci našeho figuranta PP ( Průměrný Pepa).

Vezměme si příklad, kdy je PP člověk velice přemýšlivý a dobrotivý. Bohužel má v povaze, že přemýšlí nad důsledky všech svých akcí. A tím nemyslím zjevné věci jako, že když sáhne na rozpálenou plotýnku od vařiče, že se spálí. Přemýšlí o svých akcích a rozhodnutích v horizontu několika let, či dekád. A to z něj dělá člověka, který neudělá nic, co by jeho samotného, nebo jeho blízké mohlo nějak ohrozit, nebo by jim bylo nepříjemné. Takže náš milý PP neřekne dívce, které se mu líbí, co k ní cítí například kvůli tomu, že se bude za měsíc stěhovat na druhý konec republiky a kdyby se do sebe náhodou opravdu zamilovali, oběma by jim to mohlo ublížit. Stejně to může mít PP například s prací. Mějme situaci, kdy PP hledá práci a má dvě nabídky. Například práci ve stavebním průmyslu, která není tak dobře placená, ale má jistou budoucnost, a práci která je velice dobře placená, ale její budoucnost není vůbec jistá (například práce ve sklárnách). PP si samozřejmě vybere tu hůř placenou práci, která má v dlouhodobém hledisku budoucnost a jisté pokračování. Jak vidno, tento způsob uvažování může být výhodný a materiálních věcech ( jako například investice), ale pro osobní život je zcela nepoužitelný. PP to taky nakonec pozná a tento způsob uvažování zavrhne a přejde na nějaký další způsob uvažování, který mu umožní úspěšné přežití, protože ve společnosti platí také zákon, že přežije ten silnější a ti ostatní strádají a vymírají.

Něco podobného teď musím udělat já sám, protože pozice stratéga (http://www.mypersonality.info/brokenangel88/ ) pro mě již nepřináší žádné výhody. Sice můžu říct, že jsem snad žil ohleduplně, ale odteď žiji jen pro sebe, takže se nedivte, když budu vyvádět impulzivní blbosti, jako všichni ostatní. Můj prospěch je pro mě teď důležitější.

PS: Změna byla nevyhnutelná, šlo jen o to, kdy mi rupne v kouli a něco změním.
PS2: Pokud jste v tomto článku vycítili nádech životní skepse a hořkosti, cítíte správně. Dobrou chuť pokud jdete spát a dobrou noc pokud právě obědváte.

Přeměna smutku v radost

Dnes z trochu jiné soudku. Budu vám vyprávět příběh, který se možná stal, možná nestal. Kdysi dávno, ještě než se narodili pradědečci našich pradědečků sídlil kousek za hradbami Prahy jeden alchymista. Živil se výrobou odvaru a léčivých mastí. Kvůli jeho vzhledu a kvůli tomu, že jeho léky opravdu zabíraly o něm říkali lidé, že je to vyslanec ďáblův. Proto se s ním nikdo moc nebavil, jen, když někdo potřeboval nějaký z jeho léků. Alchymista byl zvyklý žít sám a všechen svůj volný čas věnoval studiu. Dokud byl mladý čas mu u studia alchymie utíkal rychle, ale jak se je ho vědomosti prohlubovaly začal zjišťovat, že jeho životu něco chybí. Velice ho to trápilo a začal zkoumat, co je to za věc, co mu chybí. Proto se jednou šel vyzpovídat do kostela. Myslel si, že kněz ho vyslechne a poradí mu, protože kněží jsou přece moudří a vědí dost o tom, co lidé potřebují. Když se ho kněz dotázal, kdy byl naposledy u zpovědi, alchymista mu řekl, že se vlastně nejde zpovídat. Kněz se ho tedy zeptal, proč přišel. Alchymista řekl, že hledá to, co mu v životě chybí. Kněz se začal alchymisty vyptávat. „Máš střechu nad hlavou a co jíst?“ Alchymista odpověděl ,že má obojí. „Máš dost peněz a netrpíš nouzí?“ Alchymista odpověděl, že má peníze nouzí netrpí. Takto se kněz ještě dlouho vyptával a alchymista na každou jeho otázku odpověděl kladně. Kněz tedy nedokázal zjistit, co alchymistovi chybí. Přestože se podle jeho dotazů zdálo, že alchymistovi nic nechybí, byl stále smutný a zachmuřelý. Když nenašel alchymista odpověď na svou otázku u kněze, rozhodl se, že se pokusí přeměnit svůj smutek v radost pomocí alchymie. Začal o svém snažení psát knihu, kam si zapisoval všechny své poznatky. Studoval zakázané knihy, studoval hvězdy a jejich moc, studoval přírodní zákony i věci nadpozemské. Až jednoho dne, po třiceti letech svého snažení konečně našel způsob jak přeměnit všechen svůj smutek v jedinou kapku radosti. Všechno svoje mění utratil za ingredience a předměty, které k této přeměně potřeboval. Pak jedné noci za příhodné konstelace hvězd a ostatních komických těles, připravil svou dílnu na experiment, který měl být jeho největší. Obrovské zrcadlo z leštěného obsidiánu stálo uprostřed místnosti. Okny naproti němu vnikalo do místnosti stříbrné měsíční světlo a osvětlovalo stůl se soustavou baněk a křivulí, ve kterých alchymista zahušťoval svůj smutek v temnou, těžkou černou kapalinu. Jak pracoval, ozýval se z baněk pláč a nářek všech těch let, po která strádal. Když alchymista zkapalnil všechen svůj smutek do obrovské nádoby, kterou sotva uzvedl, nakreslil na podlahu křídou velice složitý obrazec, který byl lemován podivnými zaříkávadly psanými v neznámým písmem v cizím jazyce. Když nastal ten pravý čas a měsíc osvítil obsidiánové zrcadlo, alchymista si stoupl na místo, které si vyznačil v podivném obrazci a dlouze se zahleděl do zrcadla. Pak zvedl baňku se svým smutkem a vrhl jí proti zrcadlu. Baňka se rozbila. Černá tekutina však musela projít skrze zrcadlo, protože po ní nebylo ani stopy. Alchymista sám netušil, že se tohle stane a myslel si, že neuspěl a všechna ta léta studia a práce přišla v niveč. Z toho všeho mu ukápla slza na obrazec nakreslený na zemi. Ten se rozzářil a světlo zalilo na okamžik celou místnost. Alchymista nic takového nečekal a tak se šel podívat, co se vlastně stalo. Vystoupil z obrazce. Přešel přes střepy z baňky až k obsidiánovému zrcadlu, ale nenašel nic, co by se nějak podobalo radosti, kterou chtěl stvořit. V tom alchymista v hrobovém tichu zaslechl něčí dech. Pohlédl za zrcadlo a tam uviděl ženu, s bílou pletí, s černými vlasy, která se na něj dívala.

Jací nejsme (článek s chybou)

„Chovej se slušně,“ řekla babička svému dvacetiletému vnukovi. Copak to jde? Chovej se slušně! Nebuď tak zachmuřenej! Nesmíš se tak lehko dát! Nesmíš bejt takovej dobrák! Asi si řeknete, co mají tyto věty společného? Na první pohled asi nic, ale na druhý či třetí a po chvilkové úvaze, či zamyšlení nad jejich významem, zjistíte, že jsou to věty, kterými se z nás někdo snaží udělat něco, co nejsme. Když vám někdo řekne, aby jste se chovali slušně, chce z vás udělat slušně vystupujícího člověka a zároveň předpokládá, že vy takový od přírody nejste. A stejné je to i se zbytkem těchto rozkazů. Většina takových rozkazů je patrně myšlena pro naše dobro, ale když se odprostíte právě od této první myšlenky, že je to pro naše dobro, pak vám vyjde, že to žádnou dobrotu stejně neudělá. Pro lepší pochopení opět uvedu modelovou situaci a v hlavní roli opět uvidíte oblíbeného PP.

PP si vyjde se svým kamarádem na nějakou jejich oblíbenou diskotéku. PP se jde jen podívat za svými známými, pokecat a vůbec podívat se jak to tam teď vypadá. Kamarád PP je ale vyložený lovec, v tom smyslu, že jeho oku neunikne žádná kořist. Navíc tento kamarád není úplně čestný člověk. Dalo by se říct, že je maličko bezpáteřní a také oportunista a udělá cokoliv aby dosáhl svého cíle. PP je jeho přesný opak. Vždy drží své slovo a nikdy by neudělal něco, z čeho by mohl mít prospěch, ale poškodilo by to někoho dalšího. Navíc je PP značně nekonfliktní, takže i když je napaden spíše ustoupí, než by se pustil do otevřeného konfliktu. Jak se oba dva poflakují po známém podniku kamarád PP náhle zpozoruje kořist a poprosí PP aby mu kryl záda. PP jde ochotně s ním. KPP ( kamarád Průměrného Pepy) se snaží onu dívku zaujmout a docela se mu to i daří. Ve třech vyráží na parket a baví se. Pak jdou zase na chvíli k baru a takhle to několikrát opakují. KPP i PP i KKPP ( Kořist Kamaráda Průměrného Pepy) se dobře baví a jak se tak večer blíží k ránu, z temného koutu diskotéky se jako duch vynoří bývalý žárlivý přítel KKPP. Na nic se neptá, chytne KPP za rameno a značně opilý ho uhodí do tváře. KPP zavrávorá a upadne. PP zcela reflexivně zdvihne pravici a vypálí na žárlivého bývalého přítele ( dále jen ŽBP) několik rychlých ran, čímž ho pošle k zemi. ŽBP se zvedne až na několik chvil, když už jsou naši hrdinové dávno v trapu. KPP poděkuje PP. PP hrdý na to, že svalnatého ŽBP tak rychle zdolal se začne trochu vytahovat a dokonce si i přikrášlí pár starých historek a vypráví dál. Nakonec sám sebe vylíčí v takovém světle, že i kdejaký akční hrdina by mu záviděl. Tento nový obraz PP se velice líbí také KKPP, která mu začne věnovat mnohem více pozornosti a KPP, který se celý večer snažil jí už moc nezajímá. PP v plášti hrdiny pak odchází z diskotéky s KKPP.

KKPP tedy odešla s někým, kdo ze sebe dělá někoho, kdo vlastně není, stejně jako když se chováte jinak. jako když vám někdo řekne jak se máte chovat. Jaké to asi bude mít následky až KKPP zjistí jaký PP vlastně je? Doufám, že jsem dokázal, i když poněkud krkolomně, vystihnout svou myšlenku. Prostě a jednoduše si myslím, že nemá cenu chovat se jinak, než doopravdy jste. Například, když vám někdo řekne, aby jste se chovali slušně a vy se tak chováte, vznikne tak mnoho nedorozumění a milných dojmů. Lidé, kteří vás totiž neznají si budu myslet, že je to vaše přirozenost, ale když vás poznají ( například po měsíci, nebo po dvou), tak zjistí, že takový opravdu nejste. Jaký má tedy smysl dělat ze sebe na večírku slušného, případně neslušného člověka. Jaký má smysl dělat ze sebe uštěpačného člověka, když jste člověk v jádru člověk, který klidně spolkne svojí rýpavou poznámku, když jste člověk nekonfliktní. Co když vás lidé, kterým jste se líbili pro svou dobrotu, prokouknou a vaše opravdové já se jim nebude líbit. Vy jste si je oblíbili, oni o vás začínají pochybovat.

Tento článek jsem nakonec publikoval i se zjevnou chybou v argumentaci a logice. Musím říct, že moje argumentace je založena spíš na osobních pocitech a morálce, kterou se já řídím. Proto je docela možné, že dělat ze sebe někoho, kdo tak úplně nejste není tak špatné. Možná je to dokonce dobrý krok z počátečnímu seznámení. I když nedokážu zdůvodnit své stanovisko tak jak bych chtěl ( ne že by to nešlo, ale není to v mých schopnostech) doufám, že se aspoň trochu dotýkám citlivé otázky, která vás snad osloví a budete o ní uvažovat.

Další článek

Dobrý den, dnes jsem pro vás, milí čtenáři, chtěl mít připraven další článek a to opět na téma, které se spíše blíží původní tvorbě tohoto blogu. Vyskytli se však menší komplikace. Ne, nebojte se, nic vážného, jen jsem při své obvyklé rozvaze po napsání článku objevil jednu menší chybu v mém uvažování a argumentaci. Proto bohužel nemohu článek zatím publikovat. Všem, kteří s očekáváním chodí na tento blog se omlouvám a chci vás ujistit, že onen článek bude v nejbližší době opraven, nebo zcela nahrazen jiným.