Přeměna smutku v radost

Dnes z trochu jiné soudku. Budu vám vyprávět příběh, který se možná stal, možná nestal. Kdysi dávno, ještě než se narodili pradědečci našich pradědečků sídlil kousek za hradbami Prahy jeden alchymista. Živil se výrobou odvaru a léčivých mastí. Kvůli jeho vzhledu a kvůli tomu, že jeho léky opravdu zabíraly o něm říkali lidé, že je to vyslanec ďáblův. Proto se s ním nikdo moc nebavil, jen, když někdo potřeboval nějaký z jeho léků. Alchymista byl zvyklý žít sám a všechen svůj volný čas věnoval studiu. Dokud byl mladý čas mu u studia alchymie utíkal rychle, ale jak se je ho vědomosti prohlubovaly začal zjišťovat, že jeho životu něco chybí. Velice ho to trápilo a začal zkoumat, co je to za věc, co mu chybí. Proto se jednou šel vyzpovídat do kostela. Myslel si, že kněz ho vyslechne a poradí mu, protože kněží jsou přece moudří a vědí dost o tom, co lidé potřebují. Když se ho kněz dotázal, kdy byl naposledy u zpovědi, alchymista mu řekl, že se vlastně nejde zpovídat. Kněz se ho tedy zeptal, proč přišel. Alchymista řekl, že hledá to, co mu v životě chybí. Kněz se začal alchymisty vyptávat. „Máš střechu nad hlavou a co jíst?“ Alchymista odpověděl ,že má obojí. „Máš dost peněz a netrpíš nouzí?“ Alchymista odpověděl, že má peníze nouzí netrpí. Takto se kněz ještě dlouho vyptával a alchymista na každou jeho otázku odpověděl kladně. Kněz tedy nedokázal zjistit, co alchymistovi chybí. Přestože se podle jeho dotazů zdálo, že alchymistovi nic nechybí, byl stále smutný a zachmuřelý. Když nenašel alchymista odpověď na svou otázku u kněze, rozhodl se, že se pokusí přeměnit svůj smutek v radost pomocí alchymie. Začal o svém snažení psát knihu, kam si zapisoval všechny své poznatky. Studoval zakázané knihy, studoval hvězdy a jejich moc, studoval přírodní zákony i věci nadpozemské. Až jednoho dne, po třiceti letech svého snažení konečně našel způsob jak přeměnit všechen svůj smutek v jedinou kapku radosti. Všechno svoje mění utratil za ingredience a předměty, které k této přeměně potřeboval. Pak jedné noci za příhodné konstelace hvězd a ostatních komických těles, připravil svou dílnu na experiment, který měl být jeho největší. Obrovské zrcadlo z leštěného obsidiánu stálo uprostřed místnosti. Okny naproti němu vnikalo do místnosti stříbrné měsíční světlo a osvětlovalo stůl se soustavou baněk a křivulí, ve kterých alchymista zahušťoval svůj smutek v temnou, těžkou černou kapalinu. Jak pracoval, ozýval se z baněk pláč a nářek všech těch let, po která strádal. Když alchymista zkapalnil všechen svůj smutek do obrovské nádoby, kterou sotva uzvedl, nakreslil na podlahu křídou velice složitý obrazec, který byl lemován podivnými zaříkávadly psanými v neznámým písmem v cizím jazyce. Když nastal ten pravý čas a měsíc osvítil obsidiánové zrcadlo, alchymista si stoupl na místo, které si vyznačil v podivném obrazci a dlouze se zahleděl do zrcadla. Pak zvedl baňku se svým smutkem a vrhl jí proti zrcadlu. Baňka se rozbila. Černá tekutina však musela projít skrze zrcadlo, protože po ní nebylo ani stopy. Alchymista sám netušil, že se tohle stane a myslel si, že neuspěl a všechna ta léta studia a práce přišla v niveč. Z toho všeho mu ukápla slza na obrazec nakreslený na zemi. Ten se rozzářil a světlo zalilo na okamžik celou místnost. Alchymista nic takového nečekal a tak se šel podívat, co se vlastně stalo. Vystoupil z obrazce. Přešel přes střepy z baňky až k obsidiánovému zrcadlu, ale nenašel nic, co by se nějak podobalo radosti, kterou chtěl stvořit. V tom alchymista v hrobovém tichu zaslechl něčí dech. Pohlédl za zrcadlo a tam uviděl ženu, s bílou pletí, s černými vlasy, která se na něj dívala.