Touha

Byl už večer, tma jak černý dým.
Byl už večer a venku padal tiše spleen.
Já seděl venku a přemýšlím.
Přemýšlím, co je to touha.

Tenkrát večer pod hvězdami.
Svítil měsíc rozjásaný.

Já zeptal jsem se: Pane, ano, Ty.
Co že je to za věc, pod hvězdami,
co říká se jí touha?

Měsíc ke mně svou tvář otočil.
Nade mnou se naklonil.
A praví : Když rty jsou jako růže
a z růží trny a ty se rád zraníš.

Měsíc moudře říkal vysvětlení.
Já však myslel, že celou pravdou není.
Zavolal jsem tedy na pomoc,
Slunce, to má větší moc.

Slunce přišlo za okamžik.
A hned ptá se, proč volá ho smrtelník?

Já zeptal jsem se: Slunce, ano, Ty.
Co že je to za věc, pod tvými paprsky,
co říká se jí touha?

Slunce praví dechem horkým,
Že touha je ohněm vroucím,
co spaluje , avšak nepálí,
co když vzplane jen stěží se hasí.

Moudré bylo jeho vysvětlení.
Já však myslel, že celou pravdou není.
Zavolal jsem tedy na pomoc,
jaro, to má nad láskou moc.

Jaro přišlo v okamžení.
Ukončilo zimní snění.

Já zeptal jsem se: jaro, ano, Ty.
Co že je to za věc, pod jarními květinami,
co říká se jí touha?

Jaro praví s rozmyšlením:
Co je touha to jistě nevím,
snad je to život, krása, snění,
bez touhy prý lásky není.

Dobře říká jaro řeč svojí.
Já však myslím, že celou pravdou není.
A navíc, kdo nyní mi odpoví,
co je to láska?