Nepřekonatelný Karel zase píše

Ano, ano vidíte dobře. Opět další nepřekonatelně nepřekonatelný (nepřekonatelný je hezké slovo že??) příspěvek od vašeho oblíbeného nepřekonatelného přispivatele (tady vydíte, že používání některých slov ve větě dvakrát a více nemusí být vždy stylistickou chybou, jako třeba ve větě:"Tady zemřete jako šakali, vy prašiví šakali.").
Dnes bych se rád věnoval problematice večírků, neboli problematice party (čti "párty") , jak se řekne věčírek cizím slovem ( tato věta je moc hezkým prostředkem ke zesměšnění dnešní jazykové kultury a navíc vnutí čtenáři dojem, že autor je vzdělaný a má touhu čtenáři sdělit vše co ví). Já osobně jsem zastáncem předevší malých oslav určených jen pro několik nejbližších známých a kamarády (myslím tím ty pravé). JE to zejména z toho důvodu, že sám nemám moc rád, když je na oslavě mnoho neznámých lidí a člověk pak musí stále chodit a třást někomu rukou (ploutví, či jinou končetinou), jak je tomu zvykem při představování. Asi je to dáno mojí mírně introvertní povahou (nejsem asi čistý introvert, protože ve společnosti známých jsme spíše bavič. V tom smyslu, že se mi lidé smějí) .
Nicméně asi budu nucen přehodnotit svůj postoj k tzv. multi-guest večírkům (veřírkům s mnoha pozvanými). Důvod je jednoduchý. Včera a vlastně i dnes (tj. 27.-28. dubna) jsem se zůčastnil jedné vydařené narozeninové párty ( cizí slova pronikají do češtiny velice rychle, a tak je některá možno psát i počeštěle) měho spolužáka a myslím že i poměrně dobrého kamaráda, jehož jméno nebudu zmiňovat (myslím, že ti co znají mě i onoho dotyčného si dají 2 a 2 dohromady a vyjde jim Hervy........ Tedy, teď musím říct, že jsem zmátl i sám sebe). Oslava byla moc fajn. Sice jsem zapoměl na jednoho z oslavenců (byli 3), ale to se někdy stává, hlavně na oslavach takového rozsahu.
Záverem bych tedy chtěl říci, že večírky tohoto stylu nemusí být vždy strátou času. Je ale třeba, aby se hostitel věnoval svým hostům rovnoměrně. Myslím, že každý si udělá nějaký plán postupu při pořádání takovéto akce. Tudiš se této problematice nebudu dále věnovat.
Děkuji, že jste si přečetli můj další krátký nepřekonatelný článek a přeji všem málo popálenin, otrav alkoholem, neplánovaných početí, lesních požárů, ohořelých spacáků či jiného majetku a hlavně hezké zážitky z Čarodejnic (btw. to je keltský svátek takže si vzpomeňte i na naše hrdé předky).

P.S : Nechť vás síla prováží moji milovaní.
P.S 2 :......... překlepů a chyb (ani tech hrubých) si nevšímejte

BONUS číslo 2 aneb " A mám to zadarmo"

Dnes jako by se s článečky roztrhl pytel co?? No mám tu ještě jeden další. Řekněme, že na uklidnění nervů. Pokud se vám nelíbila moje předchoží uvaha, nezoufejte. Tohle se líbí i mě.

Kovbojská a indiánská škola

Nedávno jsem se setkal se svými spolužáky ze základní školy, a jak jsme tak vzpomínali a smáli se těm krásným rokům na základní škole, i když některé nebyly až tak krásné. Například, když jsem byl přivázán indiánským náčelníkem Mikulášem a jeho kmenem ke stromu švihadlem a pekl jsme se na slunci celé dvě hodiny. Inu ani dobyvatelé divokého západu to neměli lehké. Ale měl bych se vrátit k tématu.

Jak už jsem říkal, jak jsme tak vzpomínali, nikdo z nás se ani slůvkem nezmínil o našem prvním týdnu ve škole. To se mi zdá nadmíru zajímavé, protože právě od tohoto týdne se může odvíjet celý náš budoucí život. Samozřejmě, že se náš názor na školu v průběhu let může měnit, ale někteří jedinci od svého názoru, že měli raději zůstat ve školce prostě neupustí. Právě proto by měli být učitelé v tomto prvním týdnu na žáky nadmíru hodní. V dalších týdnech by pak měli přitvrdit, aby se žákům že základní školy pak vůbec chtělo. Považte sami, jak by to vypadalo kdyby žáci úmyslně propadali, jen aby mohli zůstat ve svém oblíbeném ústavu.

Horší chvíle pak nastávají v prvním týdnu na střední škole. Člověk opustí své věrné indiánské kamarády a ocitá se uprostřed divokého západu vzdělávání opět sám. Já osobně jsem se doopravdy cítil, jako nejmenovaný zeměměřič. Ty krásné časy, kdy si člověk vybíral své kamarády bez ohledu na to jestli jsou indiáni nebo „cowboys“ jsou už dávno v nenávratnu, a tak si své kamarády vybíráme spíš podle toho, jakou mají pověst v nejbližším salónu a nebo podle toho kolikahlavé stádo dobytka vlastní. Ale samo sebou se najdou i přátelství, která jsou pak stvrzena pokrevním svazkem a vydrží až do konce života.

Pak přijde ještě první týden vysoké školy. Tam už jsou jen samí dospělí lidé. Žádní indiáni a kovbojové. Zodpovědnost je tam asi na prvním místě. I tady je právě ten první týden důležitý. Důležitý v tom, že záleží na tom, jaký si o vás lidé udělají obrázek. Také je důležité pochopit mnoho organizačních záležitostí a dobře si rozvrhnout svůj denní režim.

Po „vejšce“ je pak čas na shledání se starými přáteli a čas na hledání nových pokrevních bratrů a sester a samozřejmě na hledání nějakého menšího ranče na kterém budeme žít a pracovat do doby kdy si nás k sobě vezme sám velký Manitou.Všeobecně by se dalo říct, že první školní týden je ve znamení zmatku, stresu a zcela jistě ve znamení prvního dojmu. Takže přeji příjemné první školní týdny, jak prvňáčkům tak všem ostatním, kteří přijíždí na divoký západ našeho vzdělávacího systému.

BONUS číslo 1

Toto je ukázka průměrné, nudné školní slohové práce z mé dílny. Téma je filozofické a myšlenka zde nastíněná je pouze takový aniglobalizační žvást, ktrý mají učitelé velice v oblibě.

Úvaha na téma Platónova jeskyně

Platón, jeden z nejslavnějších antických filozofů a myslitelů, se snažil pochopit svět a společnost pomocí svých rozhovorů s ostatními vzdělanci. Na základě jednoho takového rozhovoru si lze představit tehdejší chápání světa. Tehdejší názor na svět byl mnohem poetičtější. Platón rozděluje náš svět vlastně na dva, svět idejí a svět ve kterém žijeme my. Ve své debatě přirovnává náš svět k jakémusi stínu či odrazu toho pravého světa- světa idejí. Oba dva světy si vlastně představuje, jako jeskyni, ve které sedí uvázaní lidé a nemohou se kvůli svým poutům dávat nikam jinam než před sebe. Tito lidé jsou takto drženi v jeskyni od velice mladého věku a vůbec nic jiného neznají. Tak Platón chápe náš svět. Dále si pak představuje, že za těmito lidmi je schodiště po kterém chodí jiní lidé a nosí různé předměty. Vězni ale vždy vidí pouze stíny těch ostatních. Je logické, že hru stínů před svýma očima začnou vnímat, jako skutečný svět, ale nemají ani potuchy, že jsou klamáni. Proč se nechali takto oklamat? Odpověď je jednoduchá. Vnímali totiž svět pouze svými smysly a ty jim poskytovaly zcela milný obraz o skutečném dění za jejich zády. Kdyby se přestali soustředit na svém smyslové vněmy asi by zjistili, že to co vidí jsou pouze stíny lidí za nimi.

V souvislosti s dnešním světem, ale chápu tuto debatu i trochu jinak, než jí asi chápali tehdejší lidé nebo možná i sám Platón. Při převedení Platónovi představy na dnešní společnost ji lze pochopit i tak, že obyčejný člověk je uvázán v jeskyni ve svých poutech. Těmi pouty jsou pravděpodobně zvyky, všeobecně přijímané názory, společenské normy, nebo zajeté koleje. Našim vězniteli by pak byli úředníci a lidé s velikou mocí zůstávající a anonymitě. Našima očima by pak tedy byla asi média, které předkládají pokřivený obraz o dění, právě podle toho, jak se to hodí našim věznitelům. Ti nám pomocí pout, které kontrolují a samy vytvářejí poskytují vždy pouze určitý malý pohled na svět na našimi rameny. A co když se někdo z vězňů vysmekne náhodou ze svých pout? Takový člověk je jednoduše umlčen. Ke svým poutům, tentokráte už o dost silnějším, dostane ještě roubík. Je to takové naše malé vězení, které jsme si samy vybudovali. Je ale nutno říci, že je to zcela demokratické vězení, ve kterém jednotliví vězni volí část svých věznitelů.

Takový je můj názor na soudobou společnost. Někdo by možná namítl , že vidím celý náš společenský systém příliš černě, ale stejně tak já mohu říci, že onen dotyčný vidí náš systém příliš růžově, nejlépe třeba skrze televizní obrazovky. Asi nedosahuji ve filozofických polemikách takových kvalit, jako sám Platón, ale já se o to také nesnažím. Jen se snažím podotknout, že vnímat svět skrze to co nám řekne někdo jiný je nesmysl. Proč lidé čekají, až jim zase někdo otočí hlavu „správným směrem“? Možná je to proto , že člověk je tvor od přírody líný a tak se snaží si věci trochu zjednodušit. Nebo možná, protože je líný i přemýšlet a hledat částečky pravdy v obrovském mračnu lží, polopravd a domněnek. Samozřejmě nechci říct, že já vím, jak se věci mají a jak všechno funguje, ale jedno je jisté. Peníze hýbou světem a ten, kdo má peníze si klidně může pořídit pár svých vězňů, který mu budou vydělávat další peníze a tím stupňovat jeho moc. Asi bude lepší, když lidé začnou samy přemýšlet nad problémy. Samy budou bádat a hledat pravdu, aby dosáhly poznání a ne se spoléhat je na to, co jim kdo řekne.

Velká omluva

Musím se opět omluvit všem svým čtenářum (no sou vlastně asi jenom 3). Ti co mají to štěstí a znají mě osobně (trocha samolibosti nikdy neškodí že??) asi vědí co se poslední měsíce dělo. Ti, kteří mě neznají to nevědí a já jim to nepovím. Ne že bych nechtěl, ale vlastně sám nevím co se dělo takže je to spíš o subjektivních pocitech mých známých a přátel.
Když se ohlédnu více do dob minulých, tak zjišťuji, že jsem většinou na těchto řádcích sršel vtipem, nebo jsem aspoň rozebíral nějaký závažný společenský problém. Dnes ale ne. Ne že bych si řekl ne, jako v té reklamě na nejmenovaného provozovatele mobilní sítě. To, že dnes nejsem vtipný a okouzlující ( skorem jako vždy) je způsobeno spíš tím, že jsme jako každý slavný básník dospěl do stádia, kdy svět otevřel onomu básníkovi oči. Pro člověka se sklonem k negativnímu myšlení to může být velice nepříjemné. Já jsem však tak negatvní a sarkastický, že se mě toto skoro nedotklo, neboť si stačí opakovat, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Ale křivdil bych našemu skoro dokonalému světu, kdybych řekl, že poslední měsíce nepřinesli i zábavné a hezké okmažiky pohody......... Tedy abych byl přesnější spíše jen dva okamžiky. Ten první byl na zahájení letošní grilovací sezóny, když jsem se díval na zcela zčernalou oblohu a sledoval všechny ty malé dírečky v nebeské klenbě. Do tváří mě hřál plamen a byl jsem obklopen přáteli. ( v neposlední řadě mě hřála nejen láska mých bližních a prudký oxidační reakce probíhající na polenech v krbu, ale nutno podotknout, že i značná dávka akloholu). Tím druhým okamžikem byl jazzový koncert tady u nás v našem malém táborském divadle. Euforie z tohoto hudebního kusu je zcela nepopsatelná, neboď kdo někdy slyšel jazz naživo ví, že vystihnou takový zážitek slovy nelze.
Tak to byly mé šťastné chvíle od mého posledního příspěvku. Nebylo jich mnoho, ale o to víc si jich cením. To by měl být asi konec dnešního příspěvku. Děkuji všem těm, kteří měli tu trpělivost s mou slovní zásobou, pravopisem a celkovým slohovým laděním mé dnešní práce.

Právo na překlepy vyhrazeno