Láska?

Co je to láska? Asi není nikdo koho by za celý jeho život nenapadla tato otázka. Sociologický slovník se o lásce vyjadřuje jako vztahu „mezi dvěma lidmi charakterizovaném silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností. Stadium, které může navazovat na stav zamilovanosti a přitažlivosti. V přeneseném významu též vztah ke skupině lidí, idealizované osobnosti nebo ideji, který je tak silný, že jedinec klade sebe a své zájmy až na druhé místo. Ve třetím významu je láska totožná s romantickou zamilovaností.“ (Sociologický slovník, Jan Jandourek) Samozřejmě bychom určitě našli i mnoho dalších definic, ale zrovna tato se mi zdá poměrně pochopitelná a jasná. Nabízí se ale otázka, zde je tato definice úplná, jestli vůbec může být nějaká definice lásky úplná. Americký psycholog Robert J. Sternberg zase rozlišoval v lásce tři základní rozměry: intimitu, vášeň a vzájemnou oddanost. Na základě přítomnosti těchto rozměrů pak rozlišoval další stavy, jako nelásku, zalíbení, zamilovanost atd. Tyto definice ale řeší tuto problematiku poněkud široce ve smyslu všeobecné lásky ( lásky k bližním, lásky k národu atd.) ale co láska mezi dvěma lidmi ve smyslu dlouhodobého, nebo dokonce trvalého, vztahu dvou lidí. Na základě Sterbergova schématu by se taková láska dala vyjádřit jako vztah zahrnující všechny tři rozměry (intimitu, vášeň a vzájemnou oddanost) jednalo by se tedy o „lásku dokonalou“. Ale jsou opravdu tyto tři rozměry definicí lásky, tak já jí chceme chápat v našem případě. Zdá se až neuvěřitelné, že by pouze tyto tři věci měli stačit. Není snad potřeba aby se lidé ve vztahu poznali (zde se nabízí rys intimity, ale nejsem si jist, zda je intimita to pravé slovo pro vyjádření opravdového poznání partnera). A jak dobře se asi lidé mohou poznat? Mě by zajímalo, jestli je to pouze sebeklam, nebo je opravdu možné někoho jiného poznat tak blízce jako sama sebe?
O lásce bychom se tímto stylem mohli bavit ještě dlouho a stejně bychom nedošli k řešení. Podobně jako spravedlnost je i láska ve své podstatě něco nedefinovatelného a jakékoliv škatulkování či umělé dělení ji svým způsobem znehodnocuje. Žádná z těchto definic asi neodpoví člověku na otázku: „ Je to, co teď cítím láska, nebo něco jiného?“ Lásku, jako jí chápu já je asi třeba si zažít a může se stát, že si někdy ani neuvědomíme, že je to láska. Nejblíže se v definici lásky dostali básníci, kteří pocit kreslí zase pocitem a to je vždy nejpřesnější.

Civilizace

Zdravím všechny své pravidelné čtenáře i náhodné kolemjdoucí. Pamatujete ještě, jak nám rodiče a prarodiče při každém náznaku potíží říkali, abychom si zvykali, že život není peříčko?
Je to tak, život žádné peříčko není. Je to vlastně docela zasraná věc. Nejhorší je, když se snažíte něčeho dosáhnout a pracujete na tom a pak se objeví nějaká neočekávaná skutečnost a musíte jet zase od začátku. Poslední dobou nic nevychází podle mých představ. Nedáno jsem viděl film, který se jmenoval Útěk do divočiny ( čsfd ) , a ten mě velice inspiroval. Bylo by to asi jednodušší spálit všechny mosty a žít někde daleko odkázaný jen sám na sebe v divočině tisíc kilometrů od civilizace. Asi si řekne, že je to jen romantická představa, ale když se člověku nedaří, tak je to jediná možná (někdy i konečná) zastávka na cestě životem.
Honba za materiální zajištěním a kariérou je dnes v západním svět symbolem úspěchu, ale položili jste si někdy otázku, co je to opravdový úspěch? Zdá se mi, že vydělávání peněz, budování kariéry a pak rodiny není jediným možný scénářem života. Opravdovým úspěchem je, když se člověk uživí a je spokojený a já začínám pochybovat, že dokážu být spokojený v únavné práci i když třeba za velice slušné peníze. Naštěstí jsou i místa, kde se dá žít i bez peněz, nebo pouze s minimálním obnosem.
Tento článek možná nebude dávat každému smysl a za to se omlouvám, ale musel jsem ho napsat.

PS : Utečme do divočiny!

Co se s ním stalo?

Dobrý den, pokud právě obědváte milí diváci našeho rádia. Dnes nebudu zdržovat dlouhým úvodem a rovnou vám prozradím, že dnes budeme pokračovat v povídkách Karla Hrdiny ze života, které si možná pamatujete, ale pokud ne, tak to samozřejmě vůbec nevadí a věřím, že to nebude bránit porozumění tomuto článku.
Karel se vrátil zpět do svého bývalého bydliště. Již nebydlí v podnájmu u staré paní, která mu každé ráno dělala snídani a ani nepracuje ve stejné bance. Hodně se toho změnilo od poslední chvíle co jsem o něm psal.
Březen byl toho roku ještě velice studený, ale jaro už se neodbytně hlásilo ke slovu. Byl podvečer a sídlištní prostranství byla zalita zvláštním nafialovělým světlem, které vznikalo odrazem červeného světla zapadajícího slunce od šedivých mraků, které se neslyšně pohybovaly vzduchem a přelévaly se jeden přes druhý a míchaly se tak v šedobílých barvách. Šedivě zdivo paneláků mělo ten večer nezvyklý, až magický odstín. Vanul studený vítr a Karel se vypravil na poslední chvíli do obchodu. Šel jen v černých teniskách, nepříjemných kalhotách z levné kousavé látky, manšestrové bundě, pod kterou měl jen ošuntělé khaki tričko s několika dírami. Jinak vždy upravený Karel se tentokrát neobtěžoval ani se učesat a o oholení nemohla být vůbec řeč. Do obchodu to bylo jen několik bloků. S bílou igelitovou taškou, ve které navíc zvonilo několik lahví od piva, a výrazem zlomeného člověka se pomalu šoural k obchodu. Vítr si pohrával s jeho přerostlými vlasy a Karlovi by to bylo ukradené, prostě šel dál. Byla mu trochu zima, zvlášť, když se mu studený vítr vedral pod jeho bundu. Celé sídliště bylo jako oněmělé. Kde se jindy ozývaly všelijaké, příjemné i nepříjemné, zvuky nebylo slyšet vůbec nic. Dokonce ani vítr, který jindy hučí v průrvách mezi betonovými těly panelových domů, nebyl slyšet. Karel hleděl přímo před sebe a pokračoval dále. Náhle se ale zastavil a sedl si na lavičku, která zde už léta snášela rozmary počasí i nájezdy pouličních umělců, kteří do ní ryli, nebo na ní malovaly rozličnými technikami i styly. Karlův výraz tváře se změnil ze znuděného na zamyšlený. Jeho hlavou mu bleskla otázka: „Co jsem udělal špatně?“ Tato otázka mu běžela hlavou stále dokola, jako by byla nahrána na PL desce jen s jednou stopou. Bylo to k nevydržení a Karel stále jen seděl, přemýšlel a hleděl na zimou poničený chodník před sebou. Hlavou mu běžel během chvíle milion myšlenek a otázek, ale ani jedna z nich se nedala uchopit. V tom nepřehledném proudu myšlenek se vznášely otázky, které se týkaly několika posledních měsíců. Kde je ten pěkný podnájem u staré paní? Kde jsou její snídaně? Co se stalo s tím dobrým a nezábavným místem v bance? Co se stalo semnou? Karel se zvedl a šel dál do obchodu. Vrátil lahve a za několik minut se vrátil. Igelitka byla něčím zatížená, protože její, jinak zmačkaný povrch, se nyní rovně pnul k zemi a jen místy se krabatil v místech, kde na něj působila menší váha neseného předmětu. Za několik minut Karel došel zpět k oné lavičce a znovu na ní usedl. Igelitovou tašku s lehkým cinknutím položil vedle sebe. Hlavou mu znovu prolétl milion otázek, ale ani jedna odpověď. Po chvíli sáhl do igelitky. Jeho ruka narazila na skleněnou láhev nějaké čiré tekutiny. Karel láhev otevřel a se šklebem na tváři se dlouze napil. Byl to gin. Odporná jalovcová příchuť se mu rozlila po celých ústech. Přestala mu být zima. Opřel se a znovu se dlouze napil. Třetina lahve byla téměř pryč a Karlovy otázky začali pomalu mizet. Po několika dalších doušcích se gin už nezdál tak odporný a Karel vypil téměř půlku obsahu. Slunce už zašlo za obzor a na horizontu zanechávalo jen tenkou oranžovou stopu. Fialový nádech sídlištního světla se změnil na jemné žlutý s tím, jak se rozsvítily pouliční lampy. Když se Karel ocitl na dně lahve bylo už pozdě večer a byl značně opilý. Světla v oknech paneláků postupně zhasínala a Karel se potácivým krokem blížil k domovu.

Hrdninský epos

Byl jsem požádán, abych napsal další malý článeček o velkých věcech, a já samozřejmě přání plním. Dokonce se jeden článek hned nabízí.
Budu vám teď vyprávět příběh, který se stal v době, kdy legendy ještě nebyly legendami, ale skutečností. Z časů dávno minulých, kdy lidé nebyli o nic horší, ani lepší než dnes a vlastně byli dost podobní jako dnes. V této době se Karel Hrdina a jeden jeho nohsled vydali na nebezpečnou pouť. Účelem této cesty bylo zachránit hnědé podšálky které byly uloupeny z jednoho autobusu na zahraniční cestě. Karel a jeho drahý přítel konečně dorazili do města zvaného Pls´eňň. Podle všeho se hnědé podšálky měly nacházet ve skleněném hradu hlídaném okřídleným lvem a jeho služebníky. Karel a jeho přítel museli vymyslet, jak se nepozorovaně dostat do hradu a získat hnědé podšálky zpět. Jednoho z nich napadlo, že by se mohli přestrojit za posluhovače okřídleného lva a tak by se mohli dostat k podšálkům. Sehnali si ve městě Pls´eňň příhodný oděv a vyrazili k hradu. Když se ocitli před branou, tak se sama otevřela. „Zřejmě se otevírá jenom těm, kdo mají uniformu okřídleného lva,“ řekl Karel. Jeho přítel jen přikývl a vešli dovnitř. Když prošli branou, uviděli před sebou kulatou žlutou klec, kde seděl jeden strážný. Bez povšimnutí prošli kolem něj a pokračovali po točitých schodech vzhůru. Ve čtvrtém patře skleněného hradu náhle spatřili na dveřích znak okřídleného lva. „To musí být ono,“ řekl Karlův kamarád. Vešli do dveří, kde zrovna probíhala bohoslužba. Lidé zde seděli za stolky a v uniformách poslouchali, co jim říká jakási podivná žena. Karel a jeho doprovod si sedli úplně dozadu, aby nevzbudili rozruch a čekali na vhodný okamžik, aby mohli získat hnědé podšálky, které se skvěli v celé své kráse a nádheře na oltáři za onou podivnou ženou. Oběma bylo jasné, že podšálky budou muset uloupit jakmile k tomu bude příležitost. Za několik minut pronesla podivná žena magickou formuli a na oltáři se zjevili další dvě nádoby a jakousi černou tekutinou. Potom se všichni zvedli a někteří opustili místnost a někteří přišli k oltáři, vložili do hnědých podšálku bílé šálky z podivně lehkého materiálu a pili černou tekutinu. Potom bílé šálky vždy vhodily do nádoby připravené vedle oltáře. Karlův přítel do Karla šťouchl a řekl: „To by mohla být naše příležitost.“ Oba se zvedli a vyrazili k oltáři. Stoupli si před oltář tak, aby nikdo přes jejich těla neviděl, co dělají a nastrkali si podšálky do kapes. Potom se obrátili ke dveřím a svižným krokem se k nim blížili. Když už byli pár metrů od vchodu jeden z přisluhovačů si všiml, že podšálky chybí a začal křičet“ Zastavte je! Zastavte je, jsou to zloději!“ Karel se svým přítelem se dali na útěk. Proběhli klikatou chodbou, a schovali se mezi bedny, které tam ležely. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy, ale odvážní lupiči odpočívali ještě chvíli ve svém úkrytu. Náhle se v chodbě ocitly dvě postavy. Jeden velký muž a jedna žena. Muž mluvil velice potichu, ale Karel a jeho kamarád mohli slyšet, co říká. Ten muž mluvil o krutovládě okřídleného lva a přesvědčoval ženu aby s ním utekla k jinému vládci, který si Makl´éřř. Pak obě postavy zase odešli a Karel a jeho kamarád mohli opustit svůj úkryt. Vrtalo jim ale hlavou, jestli se dostanou ven, protože všichni už dávno museli vědět, že hnědé podšálky zmizely. Bylo jim jasné, že brána bude hlídaná, takže se z hradu musí dostat jinou cestou.Oba vylezli ze svého úkrytu a vydali se hledat jinou cestu z hradu, ale tentokrát už ne v bezpečí svých převleků, ale s vědomím, že když je někdo uvidí, tak to bude jejich konec. Plížili se opatrně klikatou chodbou až narazili na schody, které vedli kamsi dolu a nebyly vůbec osvětleny. Chvíli váhali, ale přeci jen se nakonec rozhodli vstoupit do temného schodiště. Neviděli ani krok před sebe. A pomalu sestupovali po kluzkých schodech kamsi dolu. Po chvíli Karel řekl: „jdeme celkem dlouho, už bychom měli být někde ve sklepeních.“ Jen to dořekl, oběma vnikl do nosních dírek odporný zápach. „ Asi Pls´eňňská kanalizace,“ pomyslel si Karel. Opravdu po několika dalších schodech sestoupili na rovnou podlahu a nad hlavami jim stál mohutný oblouk klenby sklepení skleněného hradu. Dále se ale téměř nedalo pokračovat kvůli neuvěřitelně husté tmě, která se ve sklepení rozprostírala. V tom Karlův kamarád dostal spásný nápad a vytáhl zvláštní amulet, který dostal na svých předchozích cestách, když pomohl víle N´okii. Karlův kamarád prstem objel symboly na amuletu a amulet od víly N´okie začal zářit. Za svitu amuletu dvojice pokračovala v cestě sklepením zatímco zápach stále sílil. Nakonec došli až k mříží, které oddělovala sklepení od Pls´eňňské kanalizace. Mříž byla zajištěna zámkem. Karel ale na zemi našel dostatečně velký kamen a zámek urazil. Cesta kanalizací byla volná. Dvojice se brodila nepříjemně páchnoucími splašky, ale oběma to bylo příjemnější, než se nechat chytit a mučit lidmi okřídleného lva. Po několika stech metrech, které ušli kanalizací se před nimi objevila další mříž se vstupem do dalšího sklepa. Tato mříž ale nebyla zajištěná a Karel se svým kamarádem jí s mírným zaskřípáním otevřeli a pak zase zavřeli. Vešli do malé místnůstky, kde se nacházely nějaký sudy a lahve. Na sudech bylo červeným inkoustem napsáno Me´phisto. Z místnosti vedli jediné dveře. Museli pryč. Ten zápach už byl téměř nesnesitelný a tak se rozhodli otevřít dveře, i když netušili, co tam na ně bude čekat. Měli štěstí, že dveře nikdo nezamkl. Otevřeli je a vešli do červeně vymalované sklepní chodby, která však byla osvětlená. Na další křižovatce uviděli lidi, kteří seděli za stoly a popíjeli jakési nápoje. Náhle slyšeli zavrzání. „Oni šli známy tím kanálem,“ řekl Karel. Karlův kamarád si také pomyslel, že se svých pronásledovatelů ještě úplně nezbavili. Strhli že sebe vršky hábitů a vhodili je do jednoho prázdného sudu. Potom se svižným krokem vydali ke stolům a doufali, že se nějakým způsobem ztratí v davu. Usedli ke stolu, který nebyl moc osvětlen a byl zastrčen v rohu sklepení. Po chvíli uviděli několik postav v hábitech jak vyšli ze stejné chodby, jako předtím oni. Oba měli strach, že je pronásledovatelé uvidí, ale v tom k nim přišel číšník, který pronásledovatelům zakryl výhled na stůl Karla a jeho kamaráda. „Co to bude?“ dotázal se číšník. „To co tady pijí všichni,“ řekl Karel. „Takže Ph´ywo?“ odvětil číšník. Karel a Karlův kamarád svojí objednávku potvrdili: „dvě Pls´eňňský Ph´ywa.“ Postavy, které pronásledovali dvojici mezitím přešli doprostřed místnosti a byly otočeny zády. Číšník přinesl Ph´ywo a dvojice se napila. Služebníci okřídleného lva zašli zpět do chodby, ze které přišli a nebylo po nich ani památky. Karel a jeho kamarád ochutnali Ph´ywo. Nejdříve se jim zdálo odporné a taky smradlavé, ale po dalším napití to bylo lepší. Po několika dalších doušcích se cítili příjemně lehcí a všechno napětí z nich opadlo. „Dobrá práce,“ řekli si a poručili si další Ph´ywo.
Za několik další dní strávených v Pls´ňňi se navrátili do svého domova, kde je přivítali jako zachránce ukradených podšálků.