Co se s ním stalo?

Dobrý den, pokud právě obědváte milí diváci našeho rádia. Dnes nebudu zdržovat dlouhým úvodem a rovnou vám prozradím, že dnes budeme pokračovat v povídkách Karla Hrdiny ze života, které si možná pamatujete, ale pokud ne, tak to samozřejmě vůbec nevadí a věřím, že to nebude bránit porozumění tomuto článku.
Karel se vrátil zpět do svého bývalého bydliště. Již nebydlí v podnájmu u staré paní, která mu každé ráno dělala snídani a ani nepracuje ve stejné bance. Hodně se toho změnilo od poslední chvíle co jsem o něm psal.
Březen byl toho roku ještě velice studený, ale jaro už se neodbytně hlásilo ke slovu. Byl podvečer a sídlištní prostranství byla zalita zvláštním nafialovělým světlem, které vznikalo odrazem červeného světla zapadajícího slunce od šedivých mraků, které se neslyšně pohybovaly vzduchem a přelévaly se jeden přes druhý a míchaly se tak v šedobílých barvách. Šedivě zdivo paneláků mělo ten večer nezvyklý, až magický odstín. Vanul studený vítr a Karel se vypravil na poslední chvíli do obchodu. Šel jen v černých teniskách, nepříjemných kalhotách z levné kousavé látky, manšestrové bundě, pod kterou měl jen ošuntělé khaki tričko s několika dírami. Jinak vždy upravený Karel se tentokrát neobtěžoval ani se učesat a o oholení nemohla být vůbec řeč. Do obchodu to bylo jen několik bloků. S bílou igelitovou taškou, ve které navíc zvonilo několik lahví od piva, a výrazem zlomeného člověka se pomalu šoural k obchodu. Vítr si pohrával s jeho přerostlými vlasy a Karlovi by to bylo ukradené, prostě šel dál. Byla mu trochu zima, zvlášť, když se mu studený vítr vedral pod jeho bundu. Celé sídliště bylo jako oněmělé. Kde se jindy ozývaly všelijaké, příjemné i nepříjemné, zvuky nebylo slyšet vůbec nic. Dokonce ani vítr, který jindy hučí v průrvách mezi betonovými těly panelových domů, nebyl slyšet. Karel hleděl přímo před sebe a pokračoval dále. Náhle se ale zastavil a sedl si na lavičku, která zde už léta snášela rozmary počasí i nájezdy pouličních umělců, kteří do ní ryli, nebo na ní malovaly rozličnými technikami i styly. Karlův výraz tváře se změnil ze znuděného na zamyšlený. Jeho hlavou mu bleskla otázka: „Co jsem udělal špatně?“ Tato otázka mu běžela hlavou stále dokola, jako by byla nahrána na PL desce jen s jednou stopou. Bylo to k nevydržení a Karel stále jen seděl, přemýšlel a hleděl na zimou poničený chodník před sebou. Hlavou mu běžel během chvíle milion myšlenek a otázek, ale ani jedna z nich se nedala uchopit. V tom nepřehledném proudu myšlenek se vznášely otázky, které se týkaly několika posledních měsíců. Kde je ten pěkný podnájem u staré paní? Kde jsou její snídaně? Co se stalo s tím dobrým a nezábavným místem v bance? Co se stalo semnou? Karel se zvedl a šel dál do obchodu. Vrátil lahve a za několik minut se vrátil. Igelitka byla něčím zatížená, protože její, jinak zmačkaný povrch, se nyní rovně pnul k zemi a jen místy se krabatil v místech, kde na něj působila menší váha neseného předmětu. Za několik minut Karel došel zpět k oné lavičce a znovu na ní usedl. Igelitovou tašku s lehkým cinknutím položil vedle sebe. Hlavou mu znovu prolétl milion otázek, ale ani jedna odpověď. Po chvíli sáhl do igelitky. Jeho ruka narazila na skleněnou láhev nějaké čiré tekutiny. Karel láhev otevřel a se šklebem na tváři se dlouze napil. Byl to gin. Odporná jalovcová příchuť se mu rozlila po celých ústech. Přestala mu být zima. Opřel se a znovu se dlouze napil. Třetina lahve byla téměř pryč a Karlovy otázky začali pomalu mizet. Po několika dalších doušcích se gin už nezdál tak odporný a Karel vypil téměř půlku obsahu. Slunce už zašlo za obzor a na horizontu zanechávalo jen tenkou oranžovou stopu. Fialový nádech sídlištního světla se změnil na jemné žlutý s tím, jak se rozsvítily pouliční lampy. Když se Karel ocitl na dně lahve bylo už pozdě večer a byl značně opilý. Světla v oknech paneláků postupně zhasínala a Karel se potácivým krokem blížil k domovu.