Hrdninský epos

Byl jsem požádán, abych napsal další malý článeček o velkých věcech, a já samozřejmě přání plním. Dokonce se jeden článek hned nabízí.
Budu vám teď vyprávět příběh, který se stal v době, kdy legendy ještě nebyly legendami, ale skutečností. Z časů dávno minulých, kdy lidé nebyli o nic horší, ani lepší než dnes a vlastně byli dost podobní jako dnes. V této době se Karel Hrdina a jeden jeho nohsled vydali na nebezpečnou pouť. Účelem této cesty bylo zachránit hnědé podšálky které byly uloupeny z jednoho autobusu na zahraniční cestě. Karel a jeho drahý přítel konečně dorazili do města zvaného Pls´eňň. Podle všeho se hnědé podšálky měly nacházet ve skleněném hradu hlídaném okřídleným lvem a jeho služebníky. Karel a jeho přítel museli vymyslet, jak se nepozorovaně dostat do hradu a získat hnědé podšálky zpět. Jednoho z nich napadlo, že by se mohli přestrojit za posluhovače okřídleného lva a tak by se mohli dostat k podšálkům. Sehnali si ve městě Pls´eňň příhodný oděv a vyrazili k hradu. Když se ocitli před branou, tak se sama otevřela. „Zřejmě se otevírá jenom těm, kdo mají uniformu okřídleného lva,“ řekl Karel. Jeho přítel jen přikývl a vešli dovnitř. Když prošli branou, uviděli před sebou kulatou žlutou klec, kde seděl jeden strážný. Bez povšimnutí prošli kolem něj a pokračovali po točitých schodech vzhůru. Ve čtvrtém patře skleněného hradu náhle spatřili na dveřích znak okřídleného lva. „To musí být ono,“ řekl Karlův kamarád. Vešli do dveří, kde zrovna probíhala bohoslužba. Lidé zde seděli za stolky a v uniformách poslouchali, co jim říká jakási podivná žena. Karel a jeho doprovod si sedli úplně dozadu, aby nevzbudili rozruch a čekali na vhodný okamžik, aby mohli získat hnědé podšálky, které se skvěli v celé své kráse a nádheře na oltáři za onou podivnou ženou. Oběma bylo jasné, že podšálky budou muset uloupit jakmile k tomu bude příležitost. Za několik minut pronesla podivná žena magickou formuli a na oltáři se zjevili další dvě nádoby a jakousi černou tekutinou. Potom se všichni zvedli a někteří opustili místnost a někteří přišli k oltáři, vložili do hnědých podšálku bílé šálky z podivně lehkého materiálu a pili černou tekutinu. Potom bílé šálky vždy vhodily do nádoby připravené vedle oltáře. Karlův přítel do Karla šťouchl a řekl: „To by mohla být naše příležitost.“ Oba se zvedli a vyrazili k oltáři. Stoupli si před oltář tak, aby nikdo přes jejich těla neviděl, co dělají a nastrkali si podšálky do kapes. Potom se obrátili ke dveřím a svižným krokem se k nim blížili. Když už byli pár metrů od vchodu jeden z přisluhovačů si všiml, že podšálky chybí a začal křičet“ Zastavte je! Zastavte je, jsou to zloději!“ Karel se svým přítelem se dali na útěk. Proběhli klikatou chodbou, a schovali se mezi bedny, které tam ležely. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy, ale odvážní lupiči odpočívali ještě chvíli ve svém úkrytu. Náhle se v chodbě ocitly dvě postavy. Jeden velký muž a jedna žena. Muž mluvil velice potichu, ale Karel a jeho kamarád mohli slyšet, co říká. Ten muž mluvil o krutovládě okřídleného lva a přesvědčoval ženu aby s ním utekla k jinému vládci, který si Makl´éřř. Pak obě postavy zase odešli a Karel a jeho kamarád mohli opustit svůj úkryt. Vrtalo jim ale hlavou, jestli se dostanou ven, protože všichni už dávno museli vědět, že hnědé podšálky zmizely. Bylo jim jasné, že brána bude hlídaná, takže se z hradu musí dostat jinou cestou.Oba vylezli ze svého úkrytu a vydali se hledat jinou cestu z hradu, ale tentokrát už ne v bezpečí svých převleků, ale s vědomím, že když je někdo uvidí, tak to bude jejich konec. Plížili se opatrně klikatou chodbou až narazili na schody, které vedli kamsi dolu a nebyly vůbec osvětleny. Chvíli váhali, ale přeci jen se nakonec rozhodli vstoupit do temného schodiště. Neviděli ani krok před sebe. A pomalu sestupovali po kluzkých schodech kamsi dolu. Po chvíli Karel řekl: „jdeme celkem dlouho, už bychom měli být někde ve sklepeních.“ Jen to dořekl, oběma vnikl do nosních dírek odporný zápach. „ Asi Pls´eňňská kanalizace,“ pomyslel si Karel. Opravdu po několika dalších schodech sestoupili na rovnou podlahu a nad hlavami jim stál mohutný oblouk klenby sklepení skleněného hradu. Dále se ale téměř nedalo pokračovat kvůli neuvěřitelně husté tmě, která se ve sklepení rozprostírala. V tom Karlův kamarád dostal spásný nápad a vytáhl zvláštní amulet, který dostal na svých předchozích cestách, když pomohl víle N´okii. Karlův kamarád prstem objel symboly na amuletu a amulet od víly N´okie začal zářit. Za svitu amuletu dvojice pokračovala v cestě sklepením zatímco zápach stále sílil. Nakonec došli až k mříží, které oddělovala sklepení od Pls´eňňské kanalizace. Mříž byla zajištěna zámkem. Karel ale na zemi našel dostatečně velký kamen a zámek urazil. Cesta kanalizací byla volná. Dvojice se brodila nepříjemně páchnoucími splašky, ale oběma to bylo příjemnější, než se nechat chytit a mučit lidmi okřídleného lva. Po několika stech metrech, které ušli kanalizací se před nimi objevila další mříž se vstupem do dalšího sklepa. Tato mříž ale nebyla zajištěná a Karel se svým kamarádem jí s mírným zaskřípáním otevřeli a pak zase zavřeli. Vešli do malé místnůstky, kde se nacházely nějaký sudy a lahve. Na sudech bylo červeným inkoustem napsáno Me´phisto. Z místnosti vedli jediné dveře. Museli pryč. Ten zápach už byl téměř nesnesitelný a tak se rozhodli otevřít dveře, i když netušili, co tam na ně bude čekat. Měli štěstí, že dveře nikdo nezamkl. Otevřeli je a vešli do červeně vymalované sklepní chodby, která však byla osvětlená. Na další křižovatce uviděli lidi, kteří seděli za stoly a popíjeli jakési nápoje. Náhle slyšeli zavrzání. „Oni šli známy tím kanálem,“ řekl Karel. Karlův kamarád si také pomyslel, že se svých pronásledovatelů ještě úplně nezbavili. Strhli že sebe vršky hábitů a vhodili je do jednoho prázdného sudu. Potom se svižným krokem vydali ke stolům a doufali, že se nějakým způsobem ztratí v davu. Usedli ke stolu, který nebyl moc osvětlen a byl zastrčen v rohu sklepení. Po chvíli uviděli několik postav v hábitech jak vyšli ze stejné chodby, jako předtím oni. Oba měli strach, že je pronásledovatelé uvidí, ale v tom k nim přišel číšník, který pronásledovatelům zakryl výhled na stůl Karla a jeho kamaráda. „Co to bude?“ dotázal se číšník. „To co tady pijí všichni,“ řekl Karel. „Takže Ph´ywo?“ odvětil číšník. Karel a Karlův kamarád svojí objednávku potvrdili: „dvě Pls´eňňský Ph´ywa.“ Postavy, které pronásledovali dvojici mezitím přešli doprostřed místnosti a byly otočeny zády. Číšník přinesl Ph´ywo a dvojice se napila. Služebníci okřídleného lva zašli zpět do chodby, ze které přišli a nebylo po nich ani památky. Karel a jeho kamarád ochutnali Ph´ywo. Nejdříve se jim zdálo odporné a taky smradlavé, ale po dalším napití to bylo lepší. Po několika dalších doušcích se cítili příjemně lehcí a všechno napětí z nich opadlo. „Dobrá práce,“ řekli si a poručili si další Ph´ywo.
Za několik další dní strávených v Pls´ňňi se navrátili do svého domova, kde je přivítali jako zachránce ukradených podšálků.