Asi to má tak být

Asi to tak má být, to jsem se dočetl v posledním komentáři. Ano, v tomto konkrétním mém případě nezbývá, než souhlasit, ale co jindy? Bylo by to snadné říct si, když se něco nepovede, že to tak mělo být. Představa, že je všechno nějakým způsobem předurčeno, nebo, že existuje nějaký člověku skrytý plán, jak se věci mají dít, mě poněkud děsí. Děsí mě, protože je-li vše předurčeno, „má to nějak být“, tak to popírá jakoukoliv možnost lidské volby potažmo lidské svobody. Protože právě svoboda, je definována, jako možnost volby, volby mezi instinktivním (zvířecím) a uvědomělým lidským jednáním. Pokud je tedy vše předem předurčeno, nemá lidská volba, ani svoboda, žádný smysl, protože nás naše volby dovedou ke stejnému předurčenému cíli. Jako přijatelný kompromis se mi zdá vidina jakési omezené svobody, svobody, která se střetává se svobodami jiných. Stejně, jako se například střetává hráč šachu s protitahy protihráče. Nic není předurčeno, jenom nevíte,jaký tah udělají ostatní.
Tím se loučím a doufám, že se i nadále budu těšit vaší přízni moji čtenáři.

PS : Ve světě fantasie je vše dovoleno, takže přeji příjemné sny.

Být, či nebýt, nebo to nechat plavat........toť otázka

Dobrý večer, jak už asi některým z vás došlo, tak se tento článek bude týkat mého předchozího článku, kde jsem psal o nutnosti volit. Myslel jsem si, že budu nucen volit, protože se mi naskytla příležitost. Naskytla se mi možnost udělat něco, co jsem chtěl udělat velice dávno a tenkrát jsem po tom doopravdy toužil, a tak, když se mi naskytla příležitost, tak jsem jí chtěl okamžitě využít, ale to jsem se ještě neměl čas zamyslet. Ještě tu noc, co jsem minulý článek dopsal jsem dospěl k tomu, že ty časy jsou už poměrně dlouho pryč a ta touha udělat to, co jsem chtěl je už taky někde jinde. Ne snad, že by úplně zmizela, ale jako všechno, časem vyprchala, nebo vyčpěla. Je to zvláštní, ale připomíná mi to situace, když si chcete něco koupit, ale zrovna nemáte peníze, ale když ty peníze za nějaký čas seženete, tak si tu určitou věc stejně nekoupíte, protože si to buď za tu dobu rozmyslíte, nebo si najdete něco lepšího za co utratit své peníze. Vztaženo na takto materialistický příklad se zdá, že jsem cynický a snad je to i pravda. Kéž bych byl cynik a nejlépe, kdybych ani nic necítil. Rád bych podotkl, že vždy existuje i třetí možnost, nevolit a nechat rozhodnutí na osudu. Sice si asi řeknete, že je to zbabělé, ale rozhodně to nejméně ublíží a nemusíte žít s tím, že jste něco zkazili. Jedno trochu kontroverzní moudro říká, že kdo nic nedělá, nic nezkazí a to je pravda. Sice nic nedokáže, ale taky nic nezkazí. Děkuji za pozornost a na závěr vám ještě posílám písničku, která vám hezky dokreslí atmosféru tohoto článku.

Dobrý den, dnes se vám pro změnu ze svého domácího studia v Táboře. Tato moje nová role zpravodaje se mi začíná zamlouvat. Vypadá to, že se nám před Vánoci s články nějak roztrhl pytel. A mnohé z vás, mích čtenářů, jistě potěší, že můj dnešní článek se nebude týkat mého, již tolikrát diskutovaného, studia na FHS. Váš oblíbený Karel Hrdina je opět nucen volit, ale tentokrát to nebude volba zcela obyčejná, jako třeba co si dám zrovna k večeři, nýbrž to bude volba osudová, možná až fatální, která by mohla změnit celý můj život, nebo aspoň jeho podstatnou část. Bude to podobná volba, jakou už jsem kdysi popsal v jednom článku jménem Ještě já (vím, že je to podivný název, ale samotný článek vám řekne víc). Stejně tak je váš (H)hrdina nucen rozhodovat se i o jiných věcech, ale to jsem vám vůbec neměl povídat, protože bych prozrazoval své staré pouťové triky a to přece kouzelníci nedělají.

Studio Praha II.

Ahoj, hlásím se vám opět ze Studia Praha. Je právě večer, venku už se rozlila tma a světlo lamp přetínají provazy deště. Když se koukám na tu mokrou a zářící Prahu, derou se na povrch některé vtíravé otázky, na které předtím nebyl čas a vlastně ani místo, protože se kolem rozlévala všechna ta euforie z pobytu počátku se to zdálo být skvělé, ale s tím, jak se blíží zkouškové období si začínám pokládat otázku, jestli to má vůbec cenu pokračovat ve studiu filozofie. I když se to tak nemusí jevit, tak na naší fakultě hraje filozofie poměrně důležitou roli. Jak jsme se postupně ve studiu dostali ke kvestii ( otázce) jestli se studium filozofie užitečné, byl jsem nucen si sám tuto otázku položit a zjistil jsem, že určitou užitečnost snad má. Jeho hlavní užitečnost spočívá v tom, že umožňuje vidět svět z trochu jiného pohledu, vidět v něm zákonitosti a vůbec mu lépe rozumět. Tato znalost je zcela jistě velice užitečná, ale zároveň se bez ní dá žít. Jen se podívejte na těch pět miliard devět set devadesát devět milionů lidí, kteří o filozofii nic nevědí ( nebo jen povrchně) a stejně spokojeně žijí. Proto prožívám strašlivé dilema, jestli se nechat vyhodit, nebo se ještě dál snažit. Vždyť filozofie, psychologie, sociologie a ekonomie mě nikdy nijak zvlášť nezajímali ( tedy s výjimkou ekonomie, která mě zajímá, ale neměli jsme na střední dobrou učitelku, ti kdo znali Mouchu si jistě vzpomenou), tak proč je dál studovat. Otázka tedy zní, jestli se dál věnovat něčemu co pro mě bude možná v budoucnu neskutečná otrava ( promiňte mi to slovo) nebo ztratit jeden rok života, vykašlat se na FHS a jít někam jinak, kde by mě to pravděpodobně bavilo a hlavně by mi to dalo něco pro moje budoucí zaměstnání. Tím neříkám, že vám snad filozofie nic do zaměstnání nedá, ale filozofií se nelze ( až na některé zvláštní případy, jako učitelé na vysoké škole) živit. Nějakým způsobem mě filozofie přitahuje, ale spíš jako hobby a ne jako předmět, kterému bych chtěl zasvětit celý život. Bude to zvláštní pocit opustit to mrzuté město plné smogu a různých živlů, které si žije uprostřed našeho malého státu svým vlastním osobitým životem. Jestli se tomu pocitu který teď mám říká dospělost, nebo snad nezávislost, tak lituju, že jsem kdy chtěl bych dospělý nebo nezávislý. A tak stále prší. Kapky dopadají na parapetní plech jako na bubínek a nezastavitelně, jako tikot hodit odpočítávají čas mého pražského dobrodružství na vysoké škole. A celé to noční město zalité deštěm, ještě lesklejší než jindy poutá lidská srdce jakýmsi kouzlem, které je velice složité prolomit. Za odpovědi na mé otázky bych platil zlatem, nebo i vlastní krví, ale zdá se, že odpovědi mají jiní a mě zbyly zase jen otázky.