Studio Praha II.

Ahoj, hlásím se vám opět ze Studia Praha. Je právě večer, venku už se rozlila tma a světlo lamp přetínají provazy deště. Když se koukám na tu mokrou a zářící Prahu, derou se na povrch některé vtíravé otázky, na které předtím nebyl čas a vlastně ani místo, protože se kolem rozlévala všechna ta euforie z pobytu počátku se to zdálo být skvělé, ale s tím, jak se blíží zkouškové období si začínám pokládat otázku, jestli to má vůbec cenu pokračovat ve studiu filozofie. I když se to tak nemusí jevit, tak na naší fakultě hraje filozofie poměrně důležitou roli. Jak jsme se postupně ve studiu dostali ke kvestii ( otázce) jestli se studium filozofie užitečné, byl jsem nucen si sám tuto otázku položit a zjistil jsem, že určitou užitečnost snad má. Jeho hlavní užitečnost spočívá v tom, že umožňuje vidět svět z trochu jiného pohledu, vidět v něm zákonitosti a vůbec mu lépe rozumět. Tato znalost je zcela jistě velice užitečná, ale zároveň se bez ní dá žít. Jen se podívejte na těch pět miliard devět set devadesát devět milionů lidí, kteří o filozofii nic nevědí ( nebo jen povrchně) a stejně spokojeně žijí. Proto prožívám strašlivé dilema, jestli se nechat vyhodit, nebo se ještě dál snažit. Vždyť filozofie, psychologie, sociologie a ekonomie mě nikdy nijak zvlášť nezajímali ( tedy s výjimkou ekonomie, která mě zajímá, ale neměli jsme na střední dobrou učitelku, ti kdo znali Mouchu si jistě vzpomenou), tak proč je dál studovat. Otázka tedy zní, jestli se dál věnovat něčemu co pro mě bude možná v budoucnu neskutečná otrava ( promiňte mi to slovo) nebo ztratit jeden rok života, vykašlat se na FHS a jít někam jinak, kde by mě to pravděpodobně bavilo a hlavně by mi to dalo něco pro moje budoucí zaměstnání. Tím neříkám, že vám snad filozofie nic do zaměstnání nedá, ale filozofií se nelze ( až na některé zvláštní případy, jako učitelé na vysoké škole) živit. Nějakým způsobem mě filozofie přitahuje, ale spíš jako hobby a ne jako předmět, kterému bych chtěl zasvětit celý život. Bude to zvláštní pocit opustit to mrzuté město plné smogu a různých živlů, které si žije uprostřed našeho malého státu svým vlastním osobitým životem. Jestli se tomu pocitu který teď mám říká dospělost, nebo snad nezávislost, tak lituju, že jsem kdy chtěl bych dospělý nebo nezávislý. A tak stále prší. Kapky dopadají na parapetní plech jako na bubínek a nezastavitelně, jako tikot hodit odpočítávají čas mého pražského dobrodružství na vysoké škole. A celé to noční město zalité deštěm, ještě lesklejší než jindy poutá lidská srdce jakýmsi kouzlem, které je velice složité prolomit. Za odpovědi na mé otázky bych platil zlatem, nebo i vlastní krví, ale zdá se, že odpovědi mají jiní a mě zbyly zase jen otázky.