Ahoj, zase jednou po krátkém čase. Musím říct, že v poslední době jsme byl dost unavený. Myslel jsme, že určitý přiměřený odpočinek snad uvolní moje fyzické i psychické napětí. Tělo už mě sice nebolí, ale stres je tu pořád. Když se podívám dopředu, vidím jenom hromadu poviností ( učení spojené s posledním ročníkem na našem ústavu, maturita, zkoušky na vysokou do toho ještě práce aby byla i nějaká ta koruna) prostě je předemnou mnoho důležitých rozhodnutí. Jejich váhu si začínám uvědomovat až teď, když jsou už tak blízko. Cítím, že tento rok (školní) asi dost změní můj život. Od těchto dní se budou odvíjet další dny a je jenom na mě jestli to budou dny s nějakou úrovní nebo jestli budu čekat na reparát a zatím si hledat místo metaře nebo hlídače na parkovišti. Potom je tu velký otazní v podobě vysoké školy. Stále ještě nevím jakým směrem by se můj profesionální život měl ubírat. Nejhorší na tom všem je, že moje podvědomí mi říká, že to nějak musí dopadnout, a když ne dobře tak špatně to dopadne určitě. To je tak strašně ignorantská a hloupá myšlenka, že se za to až stydím. Protože spoléhat se na to, že to "nějak dopadne" je jako zavírat oči před rozjetým vlakem. Z toho co přijde mám dost strach. Chtělo by to prostě nějaký relax, něco, co by mě odvedlo od těch starostí o mojí budoucnost a hlavně mě neposílalo zpět do minulosti, protože ta je dost bolestná. Náhodný čtenář, který jen tak přijde na tento web si musí myslet, že si stále na něco stěžuju. Asi je to tak, nebo je to prostě jenom tím, že těch opravdu hezkých chvilek bylo za poslední roky pomálu, některé si netroufám napsat na veřejný web a některé jsem někde trávil sám. Někde mi sice bylo dobře, ale stále ještě něco málo chybělo k dokonalosti. Dál už nevím co napsat. Snad jenom, že jsem unavený, nepřítomný a apatický.
PS: PS mě taky nenapadá......... snad jenom dík všem co ste kolem mě

Dobrý den moji čtenáři. V poslední době nezbývá než psát další a další příspěvky. Některé to potěší a ten zbytek si řekně, že se aspoň snažím.
Je zvláštní, jak vám ostatné lidé dokáží pomoct pochopit vaší osobnost. Sice nejsem spycholog, ale asi jsou určité veci, které nás naše ego nenechá si připustit. Dnes jsem si přečetl jeden příspěvek z blogu jedné mé kamarádky a můj zrak hned uchvátila jedna věta. Byl to zvláštní moment jako by pro moje oči byla napsaná tučným písmem. Stálo tam : "Někteří lidé se tak bojí ztráty milovaného, že raději nemilují." Pak jsme si taky přečetl jeden článek na mě dosud neznámém webu ( http://www.conect.ic.cz/viewtopic.php?f=9&t=6 ). Divné, jak vám může nějaký pitomý článek na internetu vypovědět něco o vás co jste netušili co?? Nebo je také možné že trpím něčím, jako psychohypochondrismus. Abych to vysvětlil. Člověk vidí na internetu popis něčeho co by vysvětlovalo jeho problémy a ihned se stím stotožní. Je to asi lidská přirozenost hledat vysvětlení. Ale někdy heledáme odpovědi na neexistující otázky. Já osobně jsem si myslel, že strachu jsem se zbavil. Myslel jsme, že jsme ho prostě vytěsnil z hlavy, ale strach, ať už ho máme z čehokoliv, nelze jen tak vymazat. A to je konec. Jestli má někdo pocit, že to měl říct on, tak tady nejsme v Hollywoodu.
P.S A dneska trochu černě: Ikdyž vás všichni opustí, Strach s vámi bude až do konce.

Tak jak sem máte moji milý čtenáři. Já osobně doufám, že dobře. Dneska jsme si všiml jedné poměrně zjímavé věty v jedné poměrně nezajímavé písničce od jednoho zajímavého českého interpreta. Zpívá se tam, že ty jenlepší veci jsou zadarmo. Možná je to pravda. Protože jsem si udělal radost další materiální pitomostí a stejně mi neni dobře po duši. Koupil jsem si auto ( tedy spíš takovou pixlu na kolečkách, nebo chcete-li pojízdnou rakev). A jak jsem si po pár dnech všiml, nepřineslo mi to nic než prázdnou peněženku a starosti, kde seženu náhradní díly na mou rozlámanou škodovku. Původní majitel říkal tomuto vozidlu hezky, nežně Baruška, ale já bych spíš řekl, že je to divá Bára, nebo jak já říkám pracovně, pekelník ( řve a smrdí, jako sto čertů). Jak jste asi odhadli podle mého dost citově zabarveného popisu, jedná se o starou sto pětku. Ale i přes svůj pokročilý věk je tato automobilová babička dosti živá. Chytá, jako švýcarské hodinky ( občas). Ale dost o té noční můře každého motoristy.
Dneska jsem chtěl vlastně mluvit o tom, jak si lidé nerozumí. Já třeba nerozumím skoro nikomu. Ikdyž si myslím, že vím, jak se ten určitý člověk cití, nebo o čem přemýšlí, vždy je to jinak. Zkrátka si myslím, že si dokážu vcítit do pozice jiného člověka, ale veskutečnosti si představuju sebe v podobné situaci. Je jasné, že různí lidé různě reagují, ale proč sakra nikdo nereaguje, jako já? Oproti tomu, všichni v mém okolí ( zejména jedna dobrá kamarádka) vědí přesně na co myslím. Občas si říkám, jestli nemám na čele nějakou samolepku s tím určitým pocitem, který zrovna mám. Naštěstí se mi některé takové samolepky podařilo snad vyhodit. Doufám, že jsou to samolepky, jako strach, bolest ( myslim jako fyzická) a tak. Někdo by řekl, že prostě jenom nemám odhad na lidi a nerozeznám pořádně lidnské emoce, ale já osobně si myslím, že je to spíš tím, že si myslím, že ten dotyčný si myslí, to co já chci, aby si myslel. Trochu zmatené co? Tak to zjednodušme. Prostě si dáme modelový případ. Řekněme, že průmerný Pepa ( dále pouze PP) je v nějakém nočním podniku, kde zahlédne nadprůměrně přitažlivou osobu s chromozomy XX ( pro neznalce: to je žena, prosím neplést s XXX ženy s třemy a více chromozomy X trpí syndromem tzv. superženy ( to jsou jedinci, kteří se vyznačují nadprůměrným vzrůstem, nepřílišnou inteligenci a nejsou schopni se dále rozmnožovat)) a tato osoba se na něj dlouze podívá. V ten okamžik si PP musí myslet, že dotyčná si o našem PP něco myslí. PP si bude samozřejmě myslet, že se dotyčné XX líbí nebo tak něco, ale dotyčná XX přitom myslí na to, že by PP slušelo růžové triko, a že by si asi neměl tolik gelovat vlasy. Nebo ještě v horším případě XX myslí na to, jak se co nejvíc opije a pokud možno zadarmo.
Inu, kdyby všichni nosili na čele samolepky s tím, jak se cítí a na co právě myslí život by byl zkrátka jednodušší. Klíčem k porozumění je asi komunikace, proto si navzájem povídejte, ale nečekejte, že si budu povídat já, pač já mám svoje Own prison a když si chci s někym popovídat tak pozvu paní depku, pana splína a někdy i pana kapesníka a uděláme si čajový dýchánek.
Závěrem bych chtěl jenom říct, že se moc omlouvám za někdy složité definice a možná až příliš složité lekce genetiky ( kdyby jste někdo potřeboval pomoct s úkolem z biologie stačí zavolat). A to je asi konec dnešního svátečního evangelia, jak vtipně podotýkal každou hodinu jeden nejmenovaný učitel chemie.
P.S I don´t know what sorry means. Iam sorry all my life.

Snad bude líp

Jak napovídá nadpis, můj život nejde zrovna, jako na drátkách. Asi je to tím, že furt vytloukám klín klínem. I přes veškerou snahu, ale některé klíny nelze z hlavy vytlouct. Říkal jsme si, že když budu většinu dne v práci a budu mít plnou hlavu starostí pracovního charakteru, že se mi snad podaří některé pocity, myšlenky a vzpomínky vytěsnit z mysli. Ono to ale není vůbec snadné. Některé události se vám vryjí tak hluboko pod kůži, že už je nemůžete zapomenout nebo je utopit v alkoholu ( jiné omamné látky jsem zatím nezkoušel, ale myslím, že by neměli valného účinku). Nejhorší jsou vždy jenom myšlenky na, co bylo, nebo na to, co by mohlo být, kdyby........... . To se pak člověku hlavou honí takové veci, že je to někdy až k pláči. Zároveň se tento pocit ale míchá s pocitem štěstí a veselí, které jsme prožívali v minulosti. Vzpomínky prostě dovedou človka neskutečně mučit. Proto jsem v souvislosti s touto myšlenkou stanovil termín "My own torture" ( prostě moje vlatní mučení). Člověk občas třeba zasune tyto mučivé vzpomínky do hlubokého podvědomí, ale stačí jeden jediný malý podnět, například písnička v prádiu, a vše je zase tam kde bylo. Už ani nadměrní konzumace hodby v těch nejsyrovějších podobách nepomáhá. Je ale dost možné, že si toty stavy přivozují sám. Možná, kdybych nebyl tak uzavřený a nemyslel v první řadě na důsledky svého jednání byl bych spokojenější. Ale to je jen další kdyby. Takhle jsem se narodil a jiný už asi nebudu. Jestli se vám zdá je je tento článek jenom taková " Z nouze cnost" je to pravda, protže o čem mám psát , když se nic důležitého neděje. Když se podívám na životopisy známých velikánů literatury, nebo pozie, zjistím, že to to nejlepší zapsali právě v době, kdy na ně působily nějaké silné emoce. Bez emocí není život, bez emocí není literatura.
A to je moje dnešní slovo na závěr. P.S nepřipojuji

KoNeC

Jo jo .....konec. Konec se nenávratně blíží ( Nebojte žádná apokalipsa). Půlka prázdnin už je dávno za námi a ta "menší půlka" bude za chvílku taky v čudu. Všechno bylo na letošek už od jara naplánováno. Dovolená, práce, zizky, útraty, prostě všechno. Dokonce se to i tak hezky rýsovalo, ale jak začínám poznávat, nemá cenu něco plánovat protože se stejně vždy něco po***e. Letos se po**alo co mohlo. Něco mi na začátku tohodle roku říkalo, že bude lepší. Asi to byla naděje ( další věc , kterou budu muset zakopat spolu s kostlivci :D). Zkrátka jsem si myslel, že nic už nemůže být hoší. Tedy v porovnání s předchozím rokem. Inu ne nadarmo se říká: "Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř". Snad se vám povede líp.
P.S: Dnes bez P.S.