Snad bude líp

Jak napovídá nadpis, můj život nejde zrovna, jako na drátkách. Asi je to tím, že furt vytloukám klín klínem. I přes veškerou snahu, ale některé klíny nelze z hlavy vytlouct. Říkal jsme si, že když budu většinu dne v práci a budu mít plnou hlavu starostí pracovního charakteru, že se mi snad podaří některé pocity, myšlenky a vzpomínky vytěsnit z mysli. Ono to ale není vůbec snadné. Některé události se vám vryjí tak hluboko pod kůži, že už je nemůžete zapomenout nebo je utopit v alkoholu ( jiné omamné látky jsem zatím nezkoušel, ale myslím, že by neměli valného účinku). Nejhorší jsou vždy jenom myšlenky na, co bylo, nebo na to, co by mohlo být, kdyby........... . To se pak člověku hlavou honí takové veci, že je to někdy až k pláči. Zároveň se tento pocit ale míchá s pocitem štěstí a veselí, které jsme prožívali v minulosti. Vzpomínky prostě dovedou človka neskutečně mučit. Proto jsem v souvislosti s touto myšlenkou stanovil termín "My own torture" ( prostě moje vlatní mučení). Člověk občas třeba zasune tyto mučivé vzpomínky do hlubokého podvědomí, ale stačí jeden jediný malý podnět, například písnička v prádiu, a vše je zase tam kde bylo. Už ani nadměrní konzumace hodby v těch nejsyrovějších podobách nepomáhá. Je ale dost možné, že si toty stavy přivozují sám. Možná, kdybych nebyl tak uzavřený a nemyslel v první řadě na důsledky svého jednání byl bych spokojenější. Ale to je jen další kdyby. Takhle jsem se narodil a jiný už asi nebudu. Jestli se vám zdá je je tento článek jenom taková " Z nouze cnost" je to pravda, protže o čem mám psát , když se nic důležitého neděje. Když se podívám na životopisy známých velikánů literatury, nebo pozie, zjistím, že to to nejlepší zapsali právě v době, kdy na ně působily nějaké silné emoce. Bez emocí není život, bez emocí není literatura.
A to je moje dnešní slovo na závěr. P.S nepřipojuji