Tak jak sem máte moji milý čtenáři. Já osobně doufám, že dobře. Dneska jsme si všiml jedné poměrně zjímavé věty v jedné poměrně nezajímavé písničce od jednoho zajímavého českého interpreta. Zpívá se tam, že ty jenlepší veci jsou zadarmo. Možná je to pravda. Protože jsem si udělal radost další materiální pitomostí a stejně mi neni dobře po duši. Koupil jsem si auto ( tedy spíš takovou pixlu na kolečkách, nebo chcete-li pojízdnou rakev). A jak jsem si po pár dnech všiml, nepřineslo mi to nic než prázdnou peněženku a starosti, kde seženu náhradní díly na mou rozlámanou škodovku. Původní majitel říkal tomuto vozidlu hezky, nežně Baruška, ale já bych spíš řekl, že je to divá Bára, nebo jak já říkám pracovně, pekelník ( řve a smrdí, jako sto čertů). Jak jste asi odhadli podle mého dost citově zabarveného popisu, jedná se o starou sto pětku. Ale i přes svůj pokročilý věk je tato automobilová babička dosti živá. Chytá, jako švýcarské hodinky ( občas). Ale dost o té noční můře každého motoristy.
Dneska jsem chtěl vlastně mluvit o tom, jak si lidé nerozumí. Já třeba nerozumím skoro nikomu. Ikdyž si myslím, že vím, jak se ten určitý člověk cití, nebo o čem přemýšlí, vždy je to jinak. Zkrátka si myslím, že si dokážu vcítit do pozice jiného člověka, ale veskutečnosti si představuju sebe v podobné situaci. Je jasné, že různí lidé různě reagují, ale proč sakra nikdo nereaguje, jako já? Oproti tomu, všichni v mém okolí ( zejména jedna dobrá kamarádka) vědí přesně na co myslím. Občas si říkám, jestli nemám na čele nějakou samolepku s tím určitým pocitem, který zrovna mám. Naštěstí se mi některé takové samolepky podařilo snad vyhodit. Doufám, že jsou to samolepky, jako strach, bolest ( myslim jako fyzická) a tak. Někdo by řekl, že prostě jenom nemám odhad na lidi a nerozeznám pořádně lidnské emoce, ale já osobně si myslím, že je to spíš tím, že si myslím, že ten dotyčný si myslí, to co já chci, aby si myslel. Trochu zmatené co? Tak to zjednodušme. Prostě si dáme modelový případ. Řekněme, že průmerný Pepa ( dále pouze PP) je v nějakém nočním podniku, kde zahlédne nadprůměrně přitažlivou osobu s chromozomy XX ( pro neznalce: to je žena, prosím neplést s XXX ženy s třemy a více chromozomy X trpí syndromem tzv. superženy ( to jsou jedinci, kteří se vyznačují nadprůměrným vzrůstem, nepřílišnou inteligenci a nejsou schopni se dále rozmnožovat)) a tato osoba se na něj dlouze podívá. V ten okamžik si PP musí myslet, že dotyčná si o našem PP něco myslí. PP si bude samozřejmě myslet, že se dotyčné XX líbí nebo tak něco, ale dotyčná XX přitom myslí na to, že by PP slušelo růžové triko, a že by si asi neměl tolik gelovat vlasy. Nebo ještě v horším případě XX myslí na to, jak se co nejvíc opije a pokud možno zadarmo.
Inu, kdyby všichni nosili na čele samolepky s tím, jak se cítí a na co právě myslí život by byl zkrátka jednodušší. Klíčem k porozumění je asi komunikace, proto si navzájem povídejte, ale nečekejte, že si budu povídat já, pač já mám svoje Own prison a když si chci s někym popovídat tak pozvu paní depku, pana splína a někdy i pana kapesníka a uděláme si čajový dýchánek.
Závěrem bych chtěl jenom říct, že se moc omlouvám za někdy složité definice a možná až příliš složité lekce genetiky ( kdyby jste někdo potřeboval pomoct s úkolem z biologie stačí zavolat). A to je asi konec dnešního svátečního evangelia, jak vtipně podotýkal každou hodinu jeden nejmenovaný učitel chemie.
P.S I don´t know what sorry means. Iam sorry all my life.