Tak tady máte další krátký díl mého nového projektu. Dobrou chuť.

Cesta vlakem utíkala poměrně rychle. Občas se z černobílé krajiny osvětlené měsícem vynořilo nějaké to světýlko. Vlak byl poloprázdný. V kupé jsem seděl sám a měl jsem čas uvažovat o tom divném, ale pozoruhodně živém snu. Kdo byl ten muž? Proč mi připadal povědomý? Byl to opravdu zvláštní pocit............

Já

Ráno druhého dne mě vzbudila moje bytná. Oblékl jsem se a trochu unaven jsem zasedl ke snídani, kterou mi moje bytná dělávala každé ráno, kromě nedělí, kdy časně ráno vyrážela na hřbitov, uctít památku svého muže. Byla to velice vzdělaná starší dáma. Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl, kde pracovala, ale usuzujíc z její spisovné mluvy a velkého přehledu v literatuře jsem usuzoval, že musel být učitelkou, nebo knihovnicí. Po svém muži zdědila celý dům, ale celé podkroví pronajímala. Za pár korun a občasné domácí práce, jako například utažení kapajícího kohoutku se o mě Stará paní docela dobře starala a zdravila mě velice uctivě : „ Dobrý den pane inženýre“ . Bylo to velice příjemné prostředí. Útulné podkrovíčko mělo svou vlastní koupelnu i toaletu. Jediná společná místnost, kterou jsem sdílel se svou bytnou byla vlastně jen předsíň, odkud stoupaly schody do mého malého království.

Kdyby vás zajímalo, kdo jsem, tak mé jméno je Robert David. Narodil jsem se na venkově, ale kvůli studiu na gymnáziu a později i na vysoké škole jsem se přestěhoval do města. Tady u Staré paní bydlím už nějakých šest let.

Najednou mi zazvonil mobil. Číslo na displeji jsem neznal. Stiskl jsem tedy tlačítko a představil se: „ David, dobrý den“. Volal nějaký pán ohledně nějaké zakázky. Sdělil jsem mu tedy, že v sobotu nepracuji a poprosil ho, jestli by mi zavolal v pondělí, až budu ve své kanceláři. Sobota byla poměrně nudným a obyčejným dnem. Neděle se nesla v podobném rázu.

Pondělí, další z dlouhé řady pracovních dní. Bytná mě vzbudila jako vždy, udělala mi snídani a černou kávu. Po snídani jsem si ještě vzal sako a usedl jsem za volant služebního auta. Cestou do práce se nic nedělo. Na parkoviště jsem dorazil, jako vždy v půl deváté. Na chodbě podniku mě pozdravilo několik lidí. Došel jsem až do kanceláře, usedl jsem do svého křesla a očekával telefonát od onoho pána, který volal v sobotu. Mým zaměstnáním bylo místo ředitele zásobování v oblastní pobočce jedné firmy. Vlastně jsem o to místo ani nestál, ale po dokončení školy jsem ho dostal od jednoho rodinného přítele. Byla to opravdu nenáročná práce. Dalo by se říct, že jsem pouze podepisoval, to co jiný připravili. Prakticky všechny úkoly jsem svěřoval svým podřízeným a osobně jsem vyřizoval jen minimální množství schůzek. Za velmi slušný obnos jsem pak vlastně jen přerozděloval práci.

Konečně zazvonil telefon. Volal zase onen pán. Potom, co mi sdělil, co potřebuje jsem ho odkázal na obchodní oddělení, popřál jsem mu hezký zbytek dne a zavěsil jsem. Pak už se v práci nic nedělo, oběd, několik podpisů a cesta domu. Zase jeden z obyčejných dnu, které všichni znají a nikdo je nemá rád.

PS: Kdyby jste měli nějaké zvláštní přání, tak piště. Rád vám v tomto ohledu vyhovím. Za případné překlepy se omlouvám.