rewiev

nebo jak se to píše.No během té doby kdy jsem sem nedával žádné příspěvky se toho mnoho změnilo. Tak třeba jsem si pořídil nový počítač, ale materiální statky prý nejosu to hlavní.Je to pravda.Ikdyž už mám výkonější stroj u sebe v pokoji pořád mi chybí hodný kus štěstí k spokojenosti. Možná je to tak myšleno, aby člověk nemohl být nikdy spokojený, a nebo když už spokojený je tak aby mu to dlouho nevydrželo. Po posledních 14 dnech jsem zase o něco odolnější a umím se zase o torochu líp sebeovládat. Ikdyž se říká, že člověk by v sobě svůj stesk a smutek neměl dusit, někdy není jiná možnost, a nebo když je tak je tu taky možnost, že by vše mohlo být ještě horší. Mnohem horší. Prácovně jsem tuto metodu psychického boje a vlastním podvědomím nazval "zakopávání kostlivců ze skříně".Nejde o to, že by jsme se svých kostlivců jednou provždy zbalivi, ale pouze je zakopeme o pár metrů dál na dvorku. Záleží jenom na tom jak hluboko se povede je zakopat. Já ty svoje snad zakopal dostatečně hluboko. Hlavně aby se jim zase nechtělo přelest do skříně. Furt něco kopat je jenompřece trochu vysilující. To je konec dnešního kostliveckého příspěvku. btw uklidíte si taky svoje kostlivce??

Moje stará slohovka.A mimochodem znáte své sousedy??

Můj soused:

Můj soused je asi nejzajímavější člověk, kterého znám.Nebo spíš moc neznám.Bydlí vedle nás v osmém patře a má celkem malý byt.Viděl jsem ho vlastně jenom párkrát a skoro jsem s ním ani nemluvil, presto mám pocit, že o něm vím všechno.

Každé ráno vstává před půl sedmou a zapne televizi.pochybuji, že ji poslouchá, protože jde kolem ní a nikdy neutrousí ani poznámku, nezasměje se vtipu, ani pohledem nepřejede po obrazovce.Je to takový jeho raní rituál.Pak si jde uvařit kávu.Napustí vodu do nerezové konvice a do hrnku nasype nejdříve jednu a pak ještě půl lžičky kávy.Jeho druhé Já mu totiž každé ráno povídá: „ Jenom si ten život pořádně okořeň“.S trochou nejistoty nechá do hrnku dopadnou poslední zrnko kávy a přitom si říká: „ Ten kofein tě jednou zabije".Ještě než se mu dovaří voda, jde do koupelny.Tam většinou utrousí nějakou sarkastickou poznámku ke svému obličeji, který se matně odráží ve špinavém zrcadle.Bleskově si vyčistí zuby.Za pomoci hřebenu si na hlavě vykouzlí něco jako účes.Pak opatrně vytáhne svůj drahý holicí strojek značky Braun, který dostal minulý rok k Vánocům od své matky, krátce potom zemřela.Někdy si dokonce s tím strojkem povídá, jako by to byla ona.Pak zase uloží svůj strojek do nabíjecího stojanu.Jako každé ráno, uslyší z kuchyně pískání, to už se mu vaří voda.Pak se pokaždé rozhoduje jestli si mát do kávy cukr a mléko.Nakonec si řekne: „Dáš si ho bez mléka a cukru, aby bylo hořký a černý jako sám život“.

Pak otevře chlebník a zjistí, že si zase včera ve spěchu zapomněl koupit pečivo.Marně otevře lednici, marně hledá něco k snědku, ale pak si řekne, že vlastně ani nemá hlad, zabouchne ji a usedne ke kávě.Je to kvalitní káva.Její pronikavá vůně se šíří po celém bytě.Otevře okno,ale jen trochu.Možná proto, aby se o tu skvělou vůni podělil také s ostatními.

Je právě sedm hodin.Právě dopil svojí kávu.Hrnek nechá stát na stole s tím, že ho umyje, až se vrátí.Jde se obléct, jelikož doteď chodil po bytě jen ve spodním prádle.Otevře skříň. Vezme si jednu z několika bílých košil.Všechny jsou úplně stejné.Potom si vezme černé kalhoty, kravatu, kterou má uvázanou už několik let, pak si vezme sako a úplně naposled černé ponožky.Nandá si do kufříku, od kolegů z práce, dokumenty, na kterých včera pracoval. Popadne mobil a nedbale ho „vrazí“ do náprsní kapsy, jako by ho nenáviděl.Nemá ho rád, protože mu zvoní jen kvůli práci.

Pak vyjde z domu, z výklenku vystrčí nejdříve ruku, aby se přesvědčil, že neprší. Podívá se na zamračenou obloho a docupitá ve vyleštěných botách k autu. Zasune CD do svého drahého autorádia a celou cestu poslouchá svojí oblíbenou hudbu.Jede sportovní jízdou. Ignoruje chodce, kteří čekají na přechodech. Pokaždé, když na semaforu naskočí oranžová, ještě přidá, aby nemusel čekat.Přijede k bance.Vystoupí, zamkne, naposledy se podívá do zpětného zrcátka, jestli je upravený a spěchá do práce.Tam celých osm hodin sedí v kanceláři, za nemalý plat. Občas pošle svojí sekretářku pro kafe a mezitím skočí do cukrárny naproti přes ulici pro zákusky.Chce se totiž své sekretářce takto zavděčit. Už dlouho jí totiž tajně miluje.Dlouho se jí už snaží pozvat na rande, ale neví, jak na to, protože v přítomnosti krásných žen nemá vůbec žádné sebevědomí. Občas si vymyslí obchodní jednání, aby jí mohl vzít s sebou do restaurace.Klient pak samozřejmě nepřijde a oni sedí v restauraci, pijí kávu a mluví a obyčejných věcech. Jednou už se skoro odhodlal vyjádřit svoje city, ale nakonec ho jeho sarkastické Já odbylo větou: „ Copak by ses jí mohl líbit? Vždyť je tu stejně jen z povinnosti.

Po práci jede vždy hned domů. Odemkne, zuje si boty, aniž by je rozvázal.Kufřík pohodí vedle počítače a uvaří si kávu. Zapne počítač a pustí si CD nějaké ze svých oblíbených kapel. Z jeho drahé reprosoustavy zaznívají nejrůznější hudební styly, ale nikdy si nepustí nic tanečního, protože si říká, že stejně tančit neumí a tak nemá cenu takovou hudbu poslouchat. Jen rychle „přesurfuje“ po svých oblíbených stránkách. Občas si přečte nějaký ten článek, ale nakonec stejně jen sedí, poslouchá a pije kávu.Někdy si také otevře lahvové pivo.Do hospody ani baru nechodí, protože tam nikoho nezná.Jindy má zase tak trochu deprese a to většinou píše.Nepíše moc česky, ale anglicky, čeština mu totiž připadá otřepaná , a co více říct v jazyce ve kterém už bylo všechno řečeno. Vždy když píše, dokáže napsat vždy jen pár veršů a pak ho to přestane bavit. Občas ho pár veršů napadne i v práci a to hned sahá po tužce a papíru. Na konci každého dne se jde podívat na zprávy, aby neztratil přehled o aktuálním dění. Pozdě večer si pak ještě dá něco malého k jídlu a pak jde spát.

Předtím, než usne, někdy přemýšlí, jaké by to bylo kdyby byl někdo jiný. Stejně se pokaždé ve své polemice dobere k tomu, že jeho život není tak špatný, a že by mohl být ještě mnohem horší. Pak usíná. Znáte lidi kolem sebe??

Práce šlechtí

Tedy údajně by to tak mělo být, ale po víkendové zkušenosti s malováním si tím nejsem tak jistý.Jedno můžu říct určitě.Práce unavuje a sem tam i bolí.Vím jistě , že kdybych se v pátnácti rozhodoval co dál dělat, barvičky by pro mě nebyly jasná volba.A vůbec nejhorší je malování kachlíků.Kdyby jste někdy neměli dost peněz na obklady do kuchyně, rozhodně je nezkoušejte malovat.Dokonce se u mě vyvinula jakási forma alergie na štětce a válečky taky při pohledu na štafle se mi dělá trochu nevolno.Ale není nad čím plakat je vymalováno a to je hlavní.

Fuck the system !

Ptáte se, proč tak ostré heslo??Odpověď je jednoduchá.Už mám někdy bankomat "sežral" kartu??Jestli ne tak věřte, že to není nic zrovna příjemného.Prostě přídete k bakomatu, vložíte kartu, jako vzdy naťukáte PIN (pokud možno ten správný) a najednou vám na monitoru vyskočí: "Karta odejmuta žádné bankovky nevyplaceny dostavte se prosím na svou pobočku děkujeme".Dost mě to překvapilo, protože jsem si myslel že s mojí kartou by mělo být všechno v pořádku.Došel jsem tedy na nejbližší pobočku a tam my velice ochotná paní vysvětlila, že je to velice zvlášní a, že mi zavolá.
Od teď si asi zase budu strkat všechny vydělané peníze hezky pod polštář a hotovo.

Je to jedno (?)

Další v celku nudný den, nebýt toho, že dnes došlo k poměrně živé diskusi ohledně našeho maturitního večírku.
Právě v této diskusi padla dokonce hned několikrát fráze "je mi to jedno".Tak se tedy ptám je opravdu člověku něco jedno když to říká??Každý musí mít přece na určitou věc názor.A když už nemá názor vlastní tak by se měl aspoň stotožnit s nějaký už vyřčeným názorem.Nebo snad někdo může stát zcela stranou od názorových proudů a touhy, člověku vlastní, udělat si na věc názor a díky tomu pochopit princip fungování světa??V určité situaci možná ano.Ale určitě ne pořád (když nebudebe brát v potaz účinky různých omamných látek, nebo snad přirozenou mentální indispozici).Jedině, že by se jedinec bál svůj názor dát najevo.ANO i to se v naší zdánlivě demokratické společnosti může stát.A ne jenom zcela hypoteticky.Je to věc která se děje, děje se dokonce neustále.Ve školách, na besedách, v diskusích prostě všude.A to jenom protože lidé mají strach vyjádřit se, nebo možná strach z reakcí ostatních.
Tak to je názor.Mluvil jsem dlouho a teď iuž se mi mluvit nechce.Je mi to jedno.

A máte rádi lidi na stromech??

No já doufám, že jo.Teda já určitě.Lidi na stromech to je něco jako prapůvod lidství.Vždyť kdysi sme všichni lezli po stromech (nebo když už ne my osobně tak naši předci určitě).
K týdle fotce a nejenom k tý fotce se váže spousta zážitků.Fotka byla totiž pořízená jedním mým kamaráden a společné dovolené.Byla dost vydařená dovolená.Teda co se týče odpočinku, jídla, počasí a piva samozřejmě.Nicméně, jak praví jedna stará severská modroust, ne vždy je to co chceš to co potřebuješ.
Tahle dovolená ve mě zanechal tak hluboké pocity, že to dokonce stačilo i na krátkou báseň, kterou sem se zde rozhodl publikovat.Žádný strach nejedná se o žádný prastarý umělecký kus, takže kritižujte dle libosti, a ne jako ve škole:"Báseň se mi líbila".

Vzpomínka:

V černém hávu bílé světlo přichází

ruka je znavená v temnotě šmátrá

pokoj cela je šedivá, prázná

v něm postav smutná přechází.

Duši zoufalce, havraní vlas

řeč básníka co ztratil hlas

sedí u okná do tmy si dívá

krása a smutek v mysli se střídá.

Vzpomínka jasným bílím světlem září

však černý mrak dneška tu vzpomínku halí

zář z minulosti černou přítomností tančí

co bylo, není,jen vzpomínky k zbláznění.

V černém lese světýlko svítí

tělo celé zevnitř pálí

samou žárlivostí hlava prsaká

mezi stromy stojí dívká krásná.
v očích má pravdu na jazyku lež

sama pověz co vlastně chceš.

Proběhni tmou zastav se v čas

tam kde tě čeká básník, zoufalec, havraní vlas.

Výroční zpráva k založení

Tak, teď když už bloguju i já se fakt svět asi zbláznil.Je pravda, že sem měl k blogům dřív trochu odpor ale tak zkusit by se mělo všechno :))