A máte rádi lidi na stromech??

No já doufám, že jo.Teda já určitě.Lidi na stromech to je něco jako prapůvod lidství.Vždyť kdysi sme všichni lezli po stromech (nebo když už ne my osobně tak naši předci určitě).
K týdle fotce a nejenom k tý fotce se váže spousta zážitků.Fotka byla totiž pořízená jedním mým kamaráden a společné dovolené.Byla dost vydařená dovolená.Teda co se týče odpočinku, jídla, počasí a piva samozřejmě.Nicméně, jak praví jedna stará severská modroust, ne vždy je to co chceš to co potřebuješ.
Tahle dovolená ve mě zanechal tak hluboké pocity, že to dokonce stačilo i na krátkou báseň, kterou sem se zde rozhodl publikovat.Žádný strach nejedná se o žádný prastarý umělecký kus, takže kritižujte dle libosti, a ne jako ve škole:"Báseň se mi líbila".

Vzpomínka:

V černém hávu bílé světlo přichází

ruka je znavená v temnotě šmátrá

pokoj cela je šedivá, prázná

v něm postav smutná přechází.

Duši zoufalce, havraní vlas

řeč básníka co ztratil hlas

sedí u okná do tmy si dívá

krása a smutek v mysli se střídá.

Vzpomínka jasným bílím světlem září

však černý mrak dneška tu vzpomínku halí

zář z minulosti černou přítomností tančí

co bylo, není,jen vzpomínky k zbláznění.

V černém lese světýlko svítí

tělo celé zevnitř pálí

samou žárlivostí hlava prsaká

mezi stromy stojí dívká krásná.
v očích má pravdu na jazyku lež

sama pověz co vlastně chceš.

Proběhni tmou zastav se v čas

tam kde tě čeká básník, zoufalec, havraní vlas.