Studio Praha

Nazdar, hlásí se vám opět studio Praha. Hned na úvod jedna dobrá rada: Nikdy neposlouchejte písničky od Damiena Ricee při pohledu na všechna ta světla noční Prahy, navíc ještě za deště a s melancholickou náladou.
Kdybyste to viděli, vyvolalo by to ve vás jistě stejně silné pocity a vzpomínky a pocity, jako ve mně. I když se tu nemám úplně špatně, protože mi přišla jistá pomoc od rodiny a i když mi podle přednášky ze sociálně kulturní ekonomie nechybí nic klíčového, stále si mi zdá, jako bych něco ze sebe ztratil. Zůstávají mi ale vzpomínky na vánoce, narozeniny a i zdánlivě bezdůvodné sešlosti s přáteli.
Zároveň se mi ale zdá, že jsem i něco velice hodnotného získal. Už první dny na vysoké jsou velká zkušenost. Nikdo za vás nic neudělá, nikdo vám nic nepřipomene a všechno je prostě na vás. Tím se liší vysoká od střední. Když jsem poslouchal přednášku z úvodu do filozofie, tak jsem navíc zjistil, že člověk, který chce úspěšně zvládnout vysokou školu humanitního směru musí trochu proklestit své názory na svět a všechno , co si myslel, že ví se musí naučit znova. Dnešek (tj. 20.10) se mi také vryje do paměti, jako den, kdy jsem poznal prvního ze svých kolegu spolužáku, pokud vůbec lze použít tento výraz. Myslím tím opravdu poznal, jméno, zájmy, to jak člověk poznává lidi, o kterých ví, že mu budou blízcí.

Praha vysvobození, nebo zkáza II

Ahoj, u minulého článku je komentář od Petra, který se ptá, jak se dívám na Prahu s odstupem několika dnů, možná teď už týdnů, kdy tu bydlím.
Když má člověk hlad, nebo nějaké starosti, nebývá s ním řeč o ničem jiném.Když ho bolí zuby, když někam spěchá, nebo když má strach, není s ním řeč vůbec o ničem. Tato moudrá slova Jana Sokola, našeho profesora, se mi vryla hluboko do srdce, protože přesně popisují situaci několika posledních týdnů, které jsem trávil naříkáním a prázdným tlacháním s přáteli o stále těch samých věcech, o škole, o strachu z nového prostření. Kdybych si těch pár vět přečetl dříve, určitě bych se snažil udělat něco jinak, ušetřili trochu toho drahocenného času se svými přáteli, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že by mi mohli chybět tolik, jako mi chybí teď.
Nejvíc mi všichni chybíte ve volných chvílích, který je zatím ještě poměrně hodně, proto jsem se pustil i do, u mě, dost neobvyklých úkolů, jako je mytí nádobí, utírání prachu a dokonce i vaření, které člověku dává pocit domácího tepla, když má teplé jídlo k večeři a dobrou kávu. Snažím se vytvořit si takový svůj malý výběh uprostřed té obrovské zoologické zahrady, kterou Praha je. Já jsem totiž ohrožený druh a jediné, co mě může zachránit , je najít si samičku stejného druhu. V tak velké zoo to určitě nebude jednoduché, ale my Karlové obecní máme svoje cesty. Jenom musíme dávat, jako všechna mírumilovná stvoření, pozor na šelmy, jako Starý pán v ošoupaném kabátě, který si v tramvaji ťuká na čelo a s vražedným pohledem si něco mumlá pod vousy, nebo Malý pán, který si ve stanici metra snaží prodat kradený holicí strojek.

PS: Myslím na vás a musíme se setkat, ať už tady v Praze, nebo v Táboře, jinak pojdu steskem, jako se to stává psům, kterým zemře pán.