Dobrý den, pro mé skalní čtenáře mám dnes další počin ze své dílny. Jedná se o slohovku, kterou jsme měli za úkol napsat přes prázdniny. Témat bylo na výběr, ale já jsem si zapamatoval pouze dvě. První bylo "Proč jsou labutě bílé" , což se mi nezdálo, jako dobré téma na vypravování a druhé bylo " Den, kdy jsem dospěl". To už se mi zdálo lepší, a proto jsem vytvořil imaginární postavu a nechal jsem jí dospět. Pokud se vám tento nápad líbí, čtěte.
Jmenuji se Karel, Karel Hrdina. Rozhodl jsem se, že odedneška si budu psát deník, protože cítím, že dnes se v mém životě cosi změnilo. Moje babička by asi řekla, že jsem konečně dostal rozum, ale já myslím, že to nebude jenom to.Myslím, že dnešním dnem jsem dospěl. Asi je zvláštní, že o tom píšu, protože většina lidí si vůbec nevšimne, že začali věci dělat jinak, zodpovědněji, že se začali zajímat o svou budoucnost a začali jednat s určitou rozvahou, dospělému člověku vlastní. Chcete si vyslechnout můj příběh? Nu dobrá.
Všechno to začalo jednoho srpnového rána. Ze spánku mě probudilo zrovna vycházející slunce. Bylo asi sedm hodin a já jsem chtěl ještě chvíli spát, ale ostré sluneční paprsky procházely skulinou mezi závěsy a dopadaly přímo na polštář. Bylo to k nevydržení. Musel jsem vstát. Moje cesta vedla nejdříve do koupelny a tak dále. Myslím že svůj ranní rituál nemusím nikomu vysvětlovat, všichni si ho určitě dovedou představit. V kuchyni jsem si přečetl vzkaz – Snídani máš v lednici.
Bylo příjemné mít každé ráno připravenou snídani. Snědl jsem všechno, co jsem měl připraveno a zrovna jsem dopíjel čaj, kdy někdo zazvonil. „ Kdo to asi může být, tak brzo ráno?“ řekl jsme si pro sebe. Došel jsem k domovnímu telefonu a zvedl sluchátko. Z druhé strany se ozvalo: „ Makej vole, máme skluz!“ Bylo mi jasné, kdo zvoní. Byl to Jirka, nebo taky George, jak si nechával s oblibou říkat. Hodil jsem na sebe šortky, vzal si peněženku, telefon a samozřejmě klíče. Zabouchl jsem za sebou dveře, zamkl a pospíchal jsem domu výtahem, aby Jirka dlouho nečekal. Venku seděl Jirka na opěradle lavičky a nohy měl na sedátku. Něco psal na mobilu. Za několik okamžiků odtrhl oči od displeje a pozdravil mě.
„Kam se vypravíme,“ zeptal se. Já jsem je pokrčil rameny a řekl: „ Nevim, kam chceš?“
„ No, tak se pudem asi vobčerstvit,“ zavelel a šli jsem směrem k samoobsluze na rohu. To jsem ještě ale netušil, co myslí sloven „vobčerstvit“. Došli jsme k samoobsluze a Jirka mě požádal, abych mu půjčil stovku. No on vlastně ani nežádal, řekl jen :“ Hele puč mi kilo. Já nám dojdu něco koupit.“ Sice se mi moc nechtělo, ale vytáhl jsem z peněženky stokorunu a dal jí Jirkovi. Něco mi říkalo, že už jí asi neuvidím. „Počkej tu,“ řekl a zmizel ve dveřích. Vrátil se asi za deset minut s bílou igelitkou plnou nějakých německých plechovkových piv a balíčkem brambůrek. „ Snídaně šampiónů,“ prohlásil s úsměvem a podal mi jednu plechovku. Musím říct, že jsem z toho neměl dobrý pocit. Pít pivo, takhle ráno, hned po snídani. Ani nevím proč jsem tu plechovku otevřel, asi bych nevypadal, jako srab. Pivo bylo teplé a chutnalo, jako kdyby ho cedili přes špinavý hadr na podlahy. Bylo to nechutné. Jirka dopil, otřel si ústa a povídá : „ No, musim říct, že na sedm korun to neni špatný. Dobře jsem udělal, že jsem jich koupil deset. Máme kliku, že po mě ta teta u kasy nechtěla občanku, jinak by jsme byli v loji.“ Bylo asi půl desáté. Jirka vytáhl z kapsy zmačkanou krabičku nějakých cigaret, zapálil si a pak mi také nabídl. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem odmítl. Jirka pak povídá: „ Jo, já vim je to hnusnej zlozvyk, ale co člověk nadělá? Fakt si nedáš?“ Ještě jednou, a tentokrát důrazněji, jsem řekl ne. „Co podniknem teď,“ zeptal se. „ Mohli bysme zajít třeba do starý teplárny, ne?“ Teplárna stála na kraji sídliště a byla už dost dlouho zavřená. Celý areál byl zarostlý vysokou travou, křovím a kopřivami. I když byl areál zavřený a všude kolem byl plot s nápisem zákaz vstupu, okna na budovách byla vytlučená, zdi posprejované a uvnitř budov byl neskutečný nepořádek. Upozornil jsem Jirku, že to není dobrý nápad,ale on odpověděl : „ Klid, nesmíš se tak bát průseru. Stejně nás nikdo nechytne.“ Chvíli mě ještě přemlouval a nakonec jsem svolil. Vrazili jsme cestou k teplárně a Jirka po chvilce vytáhl telefon a řekl: „ Písnu Robimu, aby přišel za náma. Když už máme ty piva, tak něco uspořádáme. Řeknu mu, aby taky něco vzal.“ Za chvilku jsme už byli u plotu, který ohraničoval areál teplárny. Přelezli jsem plot, tam, kde nebyl na vršku plotu ostnatý drát a pak jsme se prodrali houštím. Tam se k nám připojil Robi, tedy Robert. Robi byla jeho přezdívka. Robert byl o pár let starší než já s Jirkou. Oba nás pozdravil se slovy : „Nazdar volové. Jak se daří?“ V jeho případě to ale byla otázka pouze řečnická, protože jeho vlastně ani nezajímala odpověď. „Co budem tvořit,“ zeptal se dál. Jirka přišel s návrhem, že si dáme pivo, a pak něco vymyslíme. Otevřel svojí bílou igelitku a vytáhl tři plechovky. Já jsme ale pivo odmítl s tím, že mi není dobře. Ve skutečnosti jsem byl v pořádku, ale vůbec jsem nechtěl dát ten hnusný patok do úst, a ještě v takovém srpnovém horku. Oba dva mě chvilku přemlouvali, abych si dal s nimi, ale po chvilce Jirka zase plechovku uklidil do igelitky. Kluci pili pivo a oba si zapálili. Jak seděli na sluncem rozpáleném zábradlí u nákladní rampy, pili pivo a kouřili, začal jsme přemýšlet, kdy jsme se tak změnili. Znal jsem Jirku několik měsíců, od té doby, co jsem se přistěhoval na sídliště. Z těch pár měsíců se ale všechno nějak zvrtlo.
Mezi tím,co jsem přemýšlel si kluci stihli otevřít další pivo a vykouřili několik cigaret. Jirka otevřel brambůrky. Robert potom vytáhl z batohu svůj mobil a pustil rádio. Z malého reproduktoru se linul plochý zvuk všelijakých skladeb, které zrovna vévodily světovým hitparádám. Když hrála hudba, čas rychle utíkal. Zrovna, když se slunce blížilo k západu a jeho paprsky zlatili počmárané zdi budov a velký komín, který se tyčil ve středu areálu, došlo Jirkovi pivo. Už byl docela opilý. Jazyk se mu pletl a občas i zapomněl, co chtěl říct. Když si Robert všiml, že Jirka už nemá co pít, vytáhl z batohu litrovou láhev domácí slivovice a řekl: „ Tak si dáme slivovičku, ta nám udělá dobře,“ a oči se mu u toho leskly. Jirka popadl láhev a několik a doušky se napil. Odtrhl láhev od úst a bylo na něm vidět, jak ho alkohol pálí v krku, pak se napil ještě jednou a podal láhev mě. Já jsem jen přivoněl k flašce. Zápach alkoholu byl tak silný, že mi téměř vyhrkly slzy. Poslal jsem láhev dál. Robert se napil a nalil trochu do plechového víčka, vytáhl zapalovač a tekutinu ve víčku zapálil. Slunce už skoro zašlo a ten malý plamínek oba fascinoval. Vypadali, jakoby nic takového předtím neviděli, sledovali namodralý plamínek, smáli se a kouřili další cigarety. Robert pak řekl Jirkovi : „ Hele, vo co, že si netípneš to cígo vo ruku?“ „Vo co, že jo,“ řekl Jirka. „Já nevim, vo kilo,“ odpověděl Robert. Jirka ještě jednou potáhl z cigarety, kterou měl právě v ruce a potom si jí zamáčkl do dlaně. Ozvalo se mírné zasyčení. „ No, nečum a naval kilo,“ řekl a tvářil se, jako by právě vyhrál mistrovství světa. Slunce dávno zapadlo a začala se dělat zima. Láhev slivovice ještě několikrát putovala mezi Jirkou a Robertem. Když už byla dopitá, Robert jí vzal a hodil jí z rampy na asfaltovou cestu. Střepy se rozprskly všude kolem. Když už nebylo co pít, řekli si kluci, že se vydají k domovu. Prolezli jsme houštím až k plotu. První jsem přelezl já, za mnou Robert a nakonec Jirka. Byl už hodně opilý. Vyhoupl se na plot, ale nedokázal včas přehodit nohu a spadl dolu přímo na betonový chodník. Chvíli ležel, a pak se začal smát. „ To byl teda let,“ řekl a dál se smál. Pomohl jsem mu na nohy a všiml jsem si, že má odřenou tvář. Robert s Jirkou se chytli kolem ramen a pomalu se potáceli chodníkem. Zase si zapálili. Jirka už skoro nemluvil. Zrovna jsme šli kolem autobusové zastávky, když se Jirka zastavil, opřel se o zábradlí a začal zvracet. Robert si stoupl vedle něj, smál se a plácal ho rukou do zad. Za moment už Jirka neměl co zvracet, a tak se pustil zábradlí a chtěl jít domu. Zase se chytli s Robertem za ramena, ale oba upadli na zem. Robert se zase začal smát. Zvedli se a šli dál. Já jsem sel za nimi. Za chvíli jsme přišli k Jirkovu domu. Jirka vytáhl klíče, asi na třetí pokus odemkl a zmizel ve výtahu. U Jirkova domu se moje a Robertova cesta dělila.
Každý jsme se vydali svojí cestou a já jsem přemýšlel, jaký mělo tohle všechno smysl. Co asi Jirku čeká za pár let. Sedl jsem si na chvíli na lavičku před domem. Byla mi zima. Hlavou se mi honily myšlenky, jaký má přátelství s Jirkou , pokud to vůbec lze přátelstvím nazvat, význam.
„Nemá to smysl,“ řekl jsem si a šel jsem si domů lehnout.
PS : Je možné, že se vám Karel bude zdát poněku umělý. To je tím, že taková postava se tvoří velice těžko, a tak jsem ho musel trcho odličtit a racionalizovat, aby nám hezky zapadl do děje a splnil svůj účel. Někteří jste si možná všimli, že v některých větách používám minulý čas místo přítomného ( Jirka byl - místo je atd.) to má symbolizovat tlustou čáru za minulostí. Děkuji za pozornost a čekám na hodnocení a připomínky.
