Sen lepší, než skutečnost?

Kapky deště, jedna za druhou
v kůži mi tepou píseň slzavou.
Píseň, co pálí, jak na šípech jed.
Tu zkyslou melodii, co přichystal mi Svět.

Je podzimní večer. Déšť šelestí všude kolem a já neviděn čekám v koutě zastávky na autobus. Je zima. Kapuca černé mikiny mě chrání před nepřízní počasí. V moři kapek se konečně objevují světla. „Je tu!“ Rychle vběhnu do autobusu a sednu si dozadu, za kloub. Jede kloubák. V autobuse je rozsvícené zelené světlo. Všechno v tom světle dostává nevšední odstín. Když autobus zatáčí vpravo vidím starou paní s vrásčitým obličejem. Oběma rukama křečovitě drží pojízdnou tašku. Zastávka. Ještě mě čeká dlouhá cesta. Dveře se otevřeli. Nastupuje několik lidí a všichni si hned sedají. U dveří dál ode mě stojí nějaký muž v černé kožené bundě. Je velký a nemá vlasy. Jeho modré oči se zeleným bělmem se rozhlížejí po autobuse. „Co se to děje?“ Někdo ke mě přisedl. Dívka. Přes kapuci pořádně nevidím, jak vypadá. Vím, jen to, že sedí vedle mě dost blízko. Zdá se, že je nervózní. Stále se křečovitě drží za prsty levé ruky. Ruce má na kolenou a zdá se, že se rozhlíží, nebo někoho hledá. Ten muž v kožené bundě jde dopředu. Rozhlíží se po lidech na sedačkách. Asi taky někoho hledá. Ta dívka vedle mě je stále velice nervózní. Přisedla si ještě blíž. „Co to má znamenat?“ Když se její noha dotkla mé, cítil jsem teplo, cítil jsem, jak v ní pulzuje život. Má na sobě tlustý modrý svetr propletený černými vlákny. Rukávy jsou jí o něco delší. Ctím neznámou nasládlou vůni parfému a déšť. Přes rameno má nějakou tašku, nebo větší kabelku se širokým, černým, látkovým pásem. „Co chce? Nebudu si jí všímat.“ Muž v kožené bundě se otočil a směřuje do zadní části autobusu. Dívka je ještě neklidnější. Muž se blíží. „Že by hledal jí?“ Blíží se, ale zdá se, že si jí zatím nevšiml. Čekám, co se stane. Když je muž téměř před kloubem, přitiskne se ke mě dívka ještě pevněji. „Ona se ho bojí!“ Dívka zvedá levou ruku. „Co to děláš? Vždyť tě uvidí!“ Spustila ruku kolem mých ramen. „Cože? Vždyť tě neznám. Co chceš?“ Zrovna, když jsem si připravoval loket, že jí odstrčím, ruka se mi náhle vymrštila vzhůru. Chytil jsem jí také za ramena. Spustila svojí ruku dolu a hlavu si opřela o mě. Muž přešel kolem nás. „Asi si tě nevšiml.“ Nebo jí nehledal. Proč by ale měla takový strach, kdyby jí nehledal? „ Zachránil jsem tě? Zachránil jsem tě! Zachránil jsem tě............ zachránil.

Oči, jak dva černé korálky,
z plamenů máš vlasy.
Zachránil jsem tě, zachránil,

snad, asi.