Masáže - vyzkoušejte

Ahoj,

dnes je krátké obchodní sdělení. Máme nový masážní a pedikérský salón takže povině koukněte nastránky www.radka-salon.cz , které jsem já osobně konstruoval a když se vám bude chtít tak se můžete i připsat na FB (jelikož i FB like box se podařil)

Děkuji a přeji hezký den.

Nejtěžší

Ahoj, asi jste si všimli, že jsem prodělal menší tvůrčí pauzu. Pauza zatím trvá, ale rozhodl jsem se publikovat něco, ze svého šuplíku. Je to starší a dnes pro mě neaktuální, ale někomu z vás to třeba přijde až moc aktuální. Dobrou chuť.

V noci v temnu večera hledám důvod, proč odpustil jsem. Rozum ví a cit se bouří ve vzteku a neklidu pro tu, co je jak soška z nefritu.

Nejtěžší prvek je iridium.
Nejtěžší člověk vážil 635 kilo.
Nejtěžší je první krok.
Nejtěžší jde po provazovém mostě jako první.
Nejtěžší je vždy při přetahování na konci lana.

Nejtěžší je zapomenou, odpustit a jít dál.

Já, My, Vy, Oni.

Člověk poznává sám sebe skrze druhé. S tím by se dalo souhlasit. Jak ale , sakra, poznám druhé? Je-li každý tak komplexní, jako já, tak do jaké míry ho lze poznat? Když objevujeme vlastní komplexnost pomocí konfrontace s lidmi, jak můžeme odhalit něco podobně složitého u ostatních? Je možné něco takového řešit pomocí rozumu, nebo je zde zapotřebí využít cit a odhad? Je vůbec možné poznat někoho dalšího, nebo poznáváme pouze sami sebe a o ostatních pouze usuzujeme z vlastních zkušeností? Možná se by se tak dala definovat láska, jako překonání oné nepřekonatelné informační bariéry mezi dvěma mozky.

Do jisté míry asi můžeme jednání ostatních pochopit, lze ho i předpovídat. Je to asi tím, že všichni máme podobný živočišný základ. Chování se tedy s trochou cviku dá odhadnout, ale člověk se od zvířete, jehož chování se také dá předvídat, ještě něčím odlišuje. Je to zřejmě ona kultivační složka člověka, ve které nedokážeme číst. Ta část, která je nám dána výchovou. Ukažte skupině lidí obrázek muže, který má před sebou talíř s jídlem. Zeptejte se jich, co asi teď udělá? Většina vám asi odpoví, že to jídlo sní. Zeptejte se skupiny lidí, co je to láska? A nedostanete dvě stejné odpovědi.

Dal bych cokoliv, abych objevil způsob, jak sdílet s ostatními všechno, co se mě i jim zrovna honí hlavou. Přál bych si pochopit lidi.

PS: Omlouvám se, že tento článek nemá tak vytříbenou formu, jak bývá zvykem a je pouhým souborem otázek. Nedokáží momentálně stvořit nic dokázalo skloubit onu hloubku s formou a estetikou.

Žít a žít. Je to totéž?

Zdravím své čtenáře a přináším vám zase několik myšlenek, které třeba i vám pomohou pochopit tak zvrácené místo jako je tento svět. Poslední dobou se mi nestále vrací některé myšlenky, které jsem nastínil v článku Evoluce .

Hlavou se mi honily houfy otázek a pocitů, které byly jaksi beztvaré. Beztvaré v tom smyslu, že jsem o nich nedovedl hovořit a to, co nedovedeme vyjádřit, co se nedá uchopit slovně je jaksi zvláštně amorfní, a nelze o tom konstruktivně uvažovat. Jediným způsobem je najít pro takové otázky a pocity pojmenování. Najít význam těch věcí chcete-li. Potřeboval jsem zjistit, co se semnou děje a tak jsem začal pátrat, kde jinde, než v filozofii. Měl jsem štěstí, když jsem natrefil na ty správné kapitoly a odstavce.

Když jsem se spolu s panem profesorem Janem Sokolem zamýšlel na tím, co je to vlastně život a co to znamená být živý, nebo vlastně být, došel jsem společně s ním k závěru, že živé organismy jsou „pro sebe“. Sokol to ukazuje na příkladech. Říká, že jsou „pro sebe“ a to je vidět i v jazyce. S činnostmi živých tvorů je totiž spojeno mnoho zvratných zájmen. Živý tvor si hledá potravu, se rozmnožuje, se o sebe stará. To je, tedy dle Sokolova i mého názoru, podstatou živých věcí, že jsou „pro sebe“. Mají nějaké cíle, ať už si je uvědomují, jako lidé, nebo ne, jako zvířata.

To byla ale pouze polovina problému. Někdy jsem si opravdu připadal, jako neživý. Trošku jako kámen, který ve své existenci nežije a pouze trvá. Když už jsem tedy věděl, že chci „žít“ – být „pro sebe“. Musel jsem se také ohlednou na to, jak se změnili mé cíle. Musím říct, že zde jsem se dostal do konfliktu s tak ošidnou věcí jako je morálka. Žít „pro sebe“ nějak není můj styl. Protože z hlediska mojí morálky bych nerad šel za svými cíly tzv. přes mrtvoly. Jedna situace za všechny. Řekněme, že PP má nějakého vlivného přítele, nebo příbuzného. Zrovna hledá práci a ten dotyčný člověk mu řekne, že ho přijme. Také mu ale řekne, že vyhodí člověka, který je zrovna na onom pracovním místě. PP samozřejmě s klidem nabídku přijme a počká si až bude přijat. Já bych takové místo nepřijal. Naštěstí morálka není věc vymahatelná, na rozdíl od práva. Nepopírám ale, že bych někdy chtěl být průměrným Pepou.

Rozpor je tedy nyní zřejmý. Z mého pohledu, žít morálně, nebo žít. Přál bych si nezamýšlet se, nepsat články s filozofickým nádechem, nepřemýšlet, co bude s člověkem, kterého kvůli mně vyhodí. Přál bych si nevidět možné důsledky. Přál bych si najít kompromis.

PS : Nikdy jsem si nepřál, aby se tento blog zvrhl v nějaký osobní denník. Pokud si stejně jako já myslíte, že se tak už stalo a v tomto článku nevidíte nic než zápis do denníku, tak se vám hluboce omlouvám a žádám vás, aby jste semnou setrvali.

Robert David

Tady máte pro dnešek něco z trochu jiného soudku. Je to dokončení jedné mé starší povídky. Dobrou chuť !

Sen?

Byl prosinec, vzduch byl nasycen štiplavým mrazem a po celém městě byly rozvěšeny nejrůznější dekorace a ozdoby. Sníh byl úhledně smetený ze všech chodníků a v ulicích se v tuto noční hodinu nepohyboval zhola nikdo a i na veřejných místech , jako tady na nádraží bylo liduprázdno. Čekal jsem zrovna na půlnoční rychlík. Nádražní hala byla zavřená, asi kvůli pokročilé noční hodině, nebo protože se sem na noc, před mrazem stahovaly všelijaké živly. Seděl jsem na lavičce na peróně a očekával brzký příjezd vlaku. Noc byla jasná, vzduch chladný a nehybný. Vlak už mě asi tři minuty zpoždění. Zvedl jsem se uchopil svůj kufřík a šel jsem se postavit na okraj nástupiště. „ Snad už něco pojede“, pronesl jsem jen tak, do větru. – „Snad ano“ – dostalo se mi odněkud odpovědi. Ten hlas mě vylekal. Škubl jsem hlavou, abych se podíval, kdo to řekl. Několik metrů ode mě stál jakýsi mladík v dlouhém kabátu. Na hlavě měl černý velký klobouk a jeho hlas zněl velice unaveně. Do tváře jsem mu neviděl. Náhle se v dálce objevilo světlo. „Výborně“, řekl jsem, tentokrát už onomu neznámému pánu. Pán přikývl. Ještě jednou jsem se otočil, abych se podíval na vlak, když jsem se pak otočil zpět, muž v černém kabátě už stál na kolejích. Musel se zbláznit - Copak nevidí, že jede vlak? – pomyslel jsme si. Prolétlo mi hlavou, že se chce snad zabít. Vlak už byl velice blízko, takových tři sta metrů daleko. Zakřičel jsme na toho muže, ale on jen roztáhl ruce a koukal se na přijíždějící vlak. Na čele mi vyrazil pot. Zmateně jsme se několikrát podíval na muže a pak zase na lokomotivu. Vlak mocně zahoukal. Bylo to jasné. Ten muž se chce zabít. Odhodil jsem kufřík. Srdce mi bušilo jak šílené. Doběhl jsem po nástupišti až k tomu muži a podal mu ruku. Byl jako v tranzu. Vůbec mě nevnímal. Seskočil jsem k němu a náhle jsme oba hleděli do oslňujícího světla blížící se lokomotivy. Popadl jsem ho za pas ve snaze ho zachránit. Oba jsme byli zaliti bílou září. Ozvalo se další zahoukání......................................

- „Pane, pane, vstávejte“ řekl nějaký hlas nademnou.
Chvíli jsem nevěděl, co se děje. Otevřel sem oči a zjistil jsem, že sedím na lavičce na peróně. Na koleji stál vlak a nějaký muž se mě ptal, jestli jedu taky tímto vlakem. „ Musel jste usnout, tak jsem vás vzbudil, aby jste nezmeškal ten vlak.“ řekl muž a nastoupil. Ještě chvíli jsem si ujasňoval, co je sen a co realita, a pak jsem taky nastoupil do vlaku.

Cesta vlakem utíkala poměrně rychle. Občas se z černobílé krajiny osvětlené měsícem vynořilo nějaké to světýlko. Vlak byl poloprázdný. V kupé jsem seděl sám a měl jsem čas uvažovat o tom divném, ale pozoruhodně živém snu. Kdo byl ten muž? Proč mi připadal povědomý? Byl to opravdu zvláštní pocit

Já

Ráno mě vzbudila moje bytná. Oblékl jsem se a trochu unaven jsem zasedl ke snídani, kterou mi moje bytná dělávala každé ráno, kromě nedělí, kdy časně ráno vyrážela na hřbitov za svým mužem. Byla to velice vzdělaná starší dáma. Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl, kde pracovala, ale usuzujíc z její spisovné mluvy a velkého přehledu v literatuře bych řekl, že musel být učitelkou, nebo knihovnicí. Po svém muži zdědila celý dům, ale celé podkroví pronajímala. Za pár korun a občasné domácí práce, jako například utažení kapajícího kohoutku se o mě Stará paní docela dobře starala a zdravila mě velice uctivě : „ Dobrý den pane inženýre“ . Bylo to velice příjemné prostředí. Útulné podkrovíčko mělo svou vlastní koupelnu i toaletu. Jediná místnost, kterou jsem sdílel se svou bytnou byla předsíň, odkud stoupaly schody do mého malého království.

Kdyby vás zajímalo, kdo jsem, tak mé jméno je Robert David. Narodil jsem se na venkově, ale kvůli studiu na gymnáziu a později i na vysoké škole jsem se přestěhoval do města. Tady u Staré paní bydlím už nějakých šest let.

Po snídani jsem si ještě vzal sako a usedl jsem za volant služebního auta. Cestou do práce se nic nedělo. Na parkoviště jsem dorazil, jako vždy v půl deváté. Na chodbě podniku mě pozdravilo několik lidí. Došel jsem až do kanceláře, usedl jsem do svého křesla a očekával , co se bude dnes dít. Mým zaměstnáním bylo místo ředitele zásobování v oblastní pobočce jedné firmy. Vlastně jsem o to místo ani nestál, ale po dokončení školy jsem ho dostal od jednoho rodinného přítele. Byla to opravdu nenáročná práce. Dalo by se říct, že jsem pouze podepisoval a upravoval, to co jiný připravili. Prakticky všechny úkoly jsem svěřoval svým podřízeným a osobně jsem vyřizoval jen minimální množství objednávek. Za velmi slušný obnos jsem pak vlastně jen přerozděloval práci. Měj jsem dokonce i vlastní sekretářku a to bylo také jediné rozptýlení v tomto zaměstnání. Markéta byla vždy to nejbarevnější a nejkrásnější v celé té šedivé kancelářské budově. A nejen to, byla dokonce i velice milá. Kdo se s ní chvíli bavil, odcházel s úsměvem na rtech. Z celé firmy mi byla rozhodně nejbližší. Občas jsem se cestou do práce zastavil v obchodě a koupil balíček lepší kávy a několik zákusků. Když jsem pak přišel do kanceláře, podal jsem jí balíček s kávou a řekl jí ať udělá dva šálky. Zákusky jsem šibalsky skryl za zády aby je neviděla a když pak zaťukala a vstoupila s kávou do mé kanceláře, řekl jsem jí ať se posadí a tvářil se velice vážně. Chvíli jsem mlčel a pak jsem ze zásuvky vytáhl balíček se zákusky. Ona se vždy začala smát a pak se rozhovořila nejdříve o práci a pak někdy i o sobě. Za tu dobu, co jsem spolu pracovali jsem si velice rozuměli a za nějaký čas jsem dostal pocit, že jsem se do ní zamiloval. Tenkrát se mi naskytla skvělá příležitost. Měj jsem domluvenu schůzku s jedním klientem v poměrně luxusním pražském hotelu a protože Markéta byla moje asistentka měla jít na schůzku semnou. Klient ale na poslední chvíli schůzku zrušil. Řekl jsem si, že to nevadí a udělám si s Markétou hezký večer. Ona samozřejmě nic netušila. Schůzka byla domluvena šestou večerní hodinu. Vyzvedl jsem Markétu doma, kde se byla převléknout a upravit. Vyrazili jsme autem do hotelu a cestou jsem si povídali. Měla s sebou podklady ke smlouvě, která se měla projednávat, na sobě černý kostýmek a opravdu nic netušila. Já jsem se při cestě autem jen usmíval. Do hotelu jsme dorazili o pár minut dřív a posadili se k předem rezervovanému stolu. Obsluha nám přinesla jídelní lístky. Já jsem řekl, že zatím jíst nebudeme. Oba jsme si objednali kávu a vodu. Když bylo deset minut po šesté, podívala se na hodinky. „Jde pozdě,“ řekla a napila se kávy. Já jsem cítil, že už bych jí dál neměl tahat za nos. Nejdřív jsem jí navrhl, aby mi tykala, i když jsem věděl, že podle etikety by to měla navrhnout ona. S úsměvem přijala a řekla mi to samé. Pak jsem jí začal vysvětlovat, jak to vlastně je s tou schůzkou. Byla překvapená a podle výrazu tváře možná i trochu naštvaná, zdálo se, jako by měla na dnešek jiné plány, které jsem jí zhatil, ale než stačil cokoliv říct, přišel číšník a já ho poprosil o jídelní lístky. Ona vzala svoje desky, vzala je a položila na volnou židli po straně. Přinesli nám jídelní lístky a ona začala vybírat. Stále nic neříkala. Ceny v jídelním lístku byly omračující, ale nebylo to nic, co bych si čas od času nemohl dovolit. Peníze mě příliš netrápili. Vybral jsem si předkrm a pak lososa zapečeného s brokolicí. Už ani nevím co si dala ona, ale vím, že se něco změnilo, najednou už nebyla tou zářící ozdobou mé kanceláře. Stále uhýbala pohledem a hovoru se příliš nezúčastňovala. Občas se koukla na hodinky a poťukávala si nohou. Když jsme dojedli, zeptal jsem se, jestli si dáme ještě dezert. Ona řekla, že raději ne a poprosila mě, zda bych jí neodvezl domu. Chvíli jsem si rozmýšlel co říct a nakonec jsem souhlasil. Zaplatil jsem služební kreditkou určenou pro tyto účely, nechal slušně spropitné a odjeli jsme. Celou cestu byla zamlklá. Když jsme přijeli k ní před dům, popadla páčku od dveří a vystoupila, než jsem stačil cokoliv říct. „Dobrou noc,“ řekla suše. Také jsem jí popřál dobrou noc a mlčky odjel. Přemýšlel jsem, co se vlastně stalo a stále mi to nedocházelo. Jel jsem se projet nočním městem a přemýšlel. Nakonec jsem zastavil u jednoho baru nedaleko svého bydliště. Dal jsem si pár skleniček, zaplatil a šel si lehnout. Bytná už spala.

Ráno mě vzbudila a opět mě uctivě pozdravila. „Kéž by,“ odpověděl jsem já, oblékl se a usedl k snídani ke stolu. Po včerejšku mi snídaně příliš nechutnala a proto jsem vypil jen kávu a vyrazil do práce. Byl jeden z těch hnusných podzimních dnů a bylo jen otázkou času, kdy začne sněžit. Když jsem se dostal do kanceláře a říkal si, že si musíme ten včerejšek vyjasnit, Markéta nebyla k nalezení. Řekl jsem si, že má třeba jen zpoždění. Vešel jsem do své kanceláře a tam na stole ležela obálka. Byla v ní výpověď. Nebylo mi jasné, proč dává výpověď, vždyť je to nesmysl. Vytočil jsem její číslo a chtěl si s ní o tom promluvit. Nikdo to ale nezvedal. Nasel jsem zase do auta a jel k ní domů. Cestou začalo sněžit. Když jsem konečně dojel přeplněnými městskými ulicemi až k jejímu domu a zazvonil, nikdo mi neotevřel. Stál jsem tam ještě chvíli a koukal do oken, jestli se tam něco nehýbe. Zkusil jsem ještě telefon, ale stále nic. Stál jsem před jejím domem asi ještě půl hodiny a pak jsem to vzdal a jel zpět do práce. Její výpověď jsem si strčil do zásuvky ve stole pro případ, že by si to rozmyslela. Zatím jsem jí dal dovolenou a čekal, co se stane. Po týdnu bez asistentky už jsem dále nemohl její výpověď zadržovat a poslal jsem jí na personální. Stále jsem Markétě volal, jak na mobil, který nikdo nezvedal, tak na pevnou, která byla neustále obsazená. Na dopisy a maily mi také nikdo neodpovídal. Tak jsem přišel o Markétu. Venku se rozprostíral lehký sněhový poprašek. Všechno bylo studené a cizí.

Za několik měsíců jsem odešel i z té nudné práce. Nic už mě tam nedrželo a navíc mi tam Markétu všechno připomínalo. Přijal jsem jiné místo, s tím, že kdekoliv to bude lepší než tam, ale šeredněji už jsem se splést nemohl. Nové místo bylo sice rozhodně zábavnější, v tom smyslu, že jsem opravdu něco dělal, ale zase jsem přišel o výsady, jako například sekretářku, služební notebook a služební auto už nebylo to hezké černé BMW, ale obyčejná Fábie. Bylo mi jasné, že menší firma, jako byla ta, která mě zaměstnávala, si něco takového jako BMW nemohla dovolit pro každého.
Několik týdnů po tom, jsem nastoupil mě postihla další přinejmenším nepříjemné skutečnost. Stará paní bytná, mě jedno nevzbudila. Toho rána už se nevzbudila ani ona. Nevěděl jsem, co teď bude s mým podnájmem. Kde budu žít? Zatím jsem tuto otázku nechával jen tak ve vzduchu a čekal, co se stane. Nakonec jsem se s novou majitelkou nedohodl a musel jsem se vystěhovat. Naštěstí jsem měl něco našetřeno. Prodal jsem domek na vesnici po rodičích, přidal jsem, co jsem měl a ještě si půjčil a nakonec jsem měl na docela útulný a velký byt.

Přestěhovaný v nové čtvrti, bez staré paní a bez starých kolegů z práce jsem se cítil, jako cizinec v ještě cizejším městě. Téměř nikoho jsem tu neznal. V práci jsem kolegů také moc neměl, protože firma ve které jsme pracoval nyní byla o hodně menší a já pracoval na jedné z poboček prakticky sám. Neměl jsem ani možnost vrátit se do své rodné vísky, kde jsem stéle měl několik přátel z dětství. Jednoduše řečeno, ztratil jsem kontakt s lidmi, kteří dříve byli kolem mě.

Po dalších několika měsících jsem dostal výpověď, prý kvůli úsporným opatřením. Nevím jestli to opravdu bylo tak, nebo měl na moje místo někdo spadeno. Moc jsem si z toho nedělal, i když jsem měl trochu strach, jak budu platit půjčku na byt. Myslel jsem si, že nebudu mít zase tak velký problém sehnat práci. S mým vzděláním a praxí v oboru, by to mělo být v pohodě.

Bez práce jsem byl už dva měsíce. Kromě neustálých myšlenek na mojí situaci, Markétu a staré časy jsme neměl už skoro nic. Svůj velký byt jsem za celkem slušné peníze pronajímal. Věci, které jsem měl na splátky jsem musel prodat, abych umořil dluh a sám jsem si na obývání nechal pouze jediný pokoj z celého bytu. Zbytek bytu využívala parta nějakých mladých studentů. Venku už je zase sníh. Je to rok, co jsem o Markétě neslyšel.

Za několik dní mi přišel dopis nadepsaný ženským rukopisem. Podivil jsem se, kdo by mi mohl psát a říkal jsem si, že to asi bude pozvánka na třídní sraz, nebo něco takového. Rozlepil jsem obálku a z ní vytáhl bílé svatební oznámení se zlatým lemováním ve tvaru obláčků. Nemusel jsem ho ani otvírat abych věděl, že Markéta se bude vdávat. Znal jsem její vkus a věděl jsem, že nějaké takové svatební oznámení by si určitě vybrala. Srazilo mě to na postel. Ve svých dřívějších představách jsem si byl schopen představit tak její svatbu semnou, ne s někým „cizím“. V oznámení stálo, že jsem zván na svatbu a to mě překvapilo ještě víc. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli bych měl jet. Nakonec jsem se přesvědčil a řekl si, že když nic jiného, tak jí aspoň zase uvidím a třeba se dozvím, co se tenkrát stalo.

Na tu svatbu jsem nikdy neměl jezdit. Když jsem jí viděl v těch bílých šatech před oltářem, teprve mi došlo, co se vlastně děje. Do očí se mi téměř vhrnuly slzy. Hrudník jsem měl jako spoutaný těsnými železnými obručemi a pěst jsem měl sevřenou tak, že se mi nehty zarývaly do dlaně. Když navíc potom řekla ano, musel jsem odejít. Místo hostiny jsem se šel projít městem a nakonec jsem zapadl i do jednoho baru. Nepil jsem dvanáctiletou jako kdysi. Čirý patok ve sklenici ani nechutnal jako alkohol, ale spíš jak ředidlo. Dal jsem si za poslední peníze několik skleniček a šel jsem vrávoravým krokem pomalu domů.

Byl prosinec, vzduch byl nasycen štiplavým mrazem a po celém městě byly rozvěšeny nejrůznější dekorace a ozdoby. Sníh byl úhledně smetený ze všech chodníků a v ulicích se v tuto noční hodinu nepohyboval zhola nikdo a i na veřejných místech , jako na nádraží bylo liduprázdno. Mohlo být tak něco kolem půlnoci. Co jsem odešel ze svatby jsem přemýšlel, co se vlastně kdy stalo špatně. Uvažoval jsem, co má tohle všechno za smysl. Jaká je cena takového života, který vedu? Má-li vůbec nějakou cenu. Několikrát, jako už dříve mě napadlo to skoncovat. I v dlouhém černém kabátu a klobouku mi byla příšerná zima. Cestou kolem nádraží jsem viděl na druhé straně rozsvícenou nádražní halu. Přešel jsem koleje a vylezl na nástupiště. Na lavičce tam seděl nějaký pán s kufříkem. Zdálo se , že si mě zatím nevšiml. Náhle se zvedl a vykročil směrem k okraji nástupiště. „ Snad už něco pojede,“ řekl, asi jen tak do větru. „Snad ano,“ odpověděl jsem, se sarkastickým výrazem ve tváři. Tím jsem ho asi vylekal, protože škubl hlavou a podíval se na mě. Stál několik metrů ode mě. Byl jsem dost unavený, jak z celého dne, tak z toho množství alkoholu. V dálce se objevilo na kolejích světlo. „Výborně,“ řekl pán s kufříkem. Přikývl jsem.Ani nevěděl jak výborně. Výborně pro mě. Už jsem to nechtěl prodlužovat, nemělo to cenu. Když se muž znova podíval na jedoucí, zasněženou soupravu, slezl jsem do kolejiště. Vlak už byl dost blízko, aby nemohl zastavit. Zíral jsem do světla reflektoru lokomotivy a sledoval, jak se přibližuje. Muž z nástupiště na mě něco volal. Pak odhodil svůj kufřík. Vlak mocně zahoukal. Bylo to jako zvuk nějakých obludných varhan. Ten pán doběhl ke mně a stále mi něco říkal. Nevím už co, bylo mi to jedno.Vlak zahoukal. Podával mi ruku, ale já ji nechtěl. Střídavě se díval na mě a na lokomotivu. Nevnímal jsem ho.Pak za mnou seskočil do kolejiště a oba jsme hleděli do oslňujícího světla blížící se lokomotivy. Podal mě za pas, asi ve snaze mě zachránit. Oba jsme byli zaliti bílou září. Ozvalo se další zahoukání……………………………

PS: Snad se vám povídka líbila i přes svůj pochmurný děj a tečkovitý konec. Zároveň bych byl rád, kdyby jste nevnímali jen samotný příběh, ale vzali to z trochu širšího pohledu. Myslím, že se tam dá najít poměrně dost symboliky a nemusí se to chápat vůbec jako věc, která se stala (jako příběh „ze života“). Celý tento článek je pro mě spíš stav mysli.

98, 99.........a 100 !!!

Zdravím všechny své pravidelné, i nepravidelné ( to není poznámka k symetrii vašich těl) čtenáře. Dnes bychom pravděpodobně měli oslavovat, protože já i vy jsme přežili celých sto článků na tomto blogu. Původně jsem měl s tímto článkem jiné plány a mělo to být velkolepé dílo, ale zjistil jsem, na velkolepá díla nejsem stavěný a tak bych chtěl tento stý článek věnovat vám, mým čtenářům a poděkovat vám za vaši přízeň a komentáře.

Variace na Vrchlického

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, co zpívá u dveří a prosí.

(Jaroslav Vrchlický)

Za trochu lásky, jak Vrchlický, šel jsem světa kraj.
Za pár hezkých slov šel bych snad ještě dál.

Přes den tma
a světlo v noci.
Já šel jsem sám
a bez pomoci.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za polibek šel bych snad ještě dál.

Já šel jsem sám.
S tvarem i beztvarý.
Pěkný i nehezký.
S cenou i bez ceny.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za pár dotyků šel bych snad ještě dál.

Rozlitý na všechny strany.
Já byl jsem tam
a hned zas tady.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za to teplo šel bych snad ještě dál.

Já sám ve své samotě.
Šel jsem jak šel bych po mostě.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj.
Za to všechno půjdu klidně dál.


PS: Doufám, že se pan Vrchlický neobrací v hrobě.

Face-to-Face vs. ICQ

Psaný text, jako zaznamenaná forma jazyka je jeden z nejdůležitějších prostředků komunikace v dnešním moderním životě. Oproti mluvenému slovu má jednu nespornou výhodu a tou je relativní trvalost ( říká se, co je psáno, to je dáno). Opravdu, teprve civilizace, která vytvoří nějakou psanou formu jazyka, může tvořit vysoce organizované a strukturované celky na velkém území. Protože umí slovo přenášet aniž by byl přítomen ten, kdo ho původně vyslovil.

To bylo k výhodám psaného projevu, ale jistě, zamyslíme-li se, najdeme i mnoho nevýhod písma. Několik jich teď vyjmenuji a potom se budu zabývat tou, které mě momentálně trápí. Písmo (číst a psát) se musíme učit a není nám dáno již v útlém věku, jako řeč. Psaný text snadno podléhá úpravám (cenzura), kdežto vaši řeč asi těžko někdo změní (není-li tlumočena). A nakonec asi největší nevýhoda, kterou bych se rád zabýval v tomto článku. Písmo může být milně vyloženo, protože není podloženo dalšími prostředky komunikace, jakými jsou například gesta, výraz obličeje, nebo intonace, či zabarvení hlasu. V tomto směru má písmo velice omezené možnosti. Jedním slovem, písmo se k běžnému kontaktu mezi lidmi příliš nehodí, protože je neosobní. Jen si představte situaci, kdy vám přijde SMS od kamaráda/ky a v ní stojí: „Nenávidím tě.“ Okamžitě začnete, přemýšlet, co jste kde udělali, co jste řekli, nebo čím jste dotyčnému mohli ublížit. Po několika SMS se zjistí, že to byl pouze žert. Kdybychom změřili čas, který to všechno trvalo (přemýšlení a SMS) zjistili bychom, že to trvalo rozhodně déle, než kdybychom tuto zažili tzv. Face-to-Face. Když vám někdo na ulici řekne, že vás nenávidí, stačí mu pohlédnout do očí a hned víte na čem jste. Je to mnohem rychlejší a úspornější.

Zkuste si například otevřít chat, ICQ, nebo nějaký jiný komunikátor. Najděte si nějakého náhodného člověka a chvíli si s ním pište. Po několika stech řádcích se zastavte a zkuste se na každou větou a odpovědí zamyslet. Zjistíte, že kromě faktů ( Jméno, Nick, případně město, kde dotyčný bydlí) si nemůžete být ničím jistí. Zásadní jsou otázky: „Co vím?? (fakta)“ „Co si myslím? (podtexty)“ a „Co si domýšlím? (domnělé úmysly, či postoje)“ . A toto posuzují obě strany hovoru, není tedy divu, že s takový hovorech mohou vznikat falešné signály, nebo milné informace.

Psaná komunikace může být do jisté míry efektivní a nezkreslená mezi lidmi, kteří se dobře znají, ale mezi cizinci je to kromě faktických věcí ( například obchodní dopisy, nebo objednávkové emaily) dosti nepravděpodobné. Proto se snažím ( i když se to možná někdy nezdá) veškeré věci řešit osobně a to platí, jak o záležitostech obchodních, či pracovních, tak i osobních. Na ICQ si přátele (mohou lidé, které jste nikdy neviděli být vašimi přáteli?) neuděláte, v tomto ohledu bude navždy osobní kontakt nenahraditelný. Kamarády a přátele si dělám osobně, známé a lidi z práce častěji vídám napsané v řádcích.

PS: Omlouvám se za vyčerpávající článek, ale chtěl jsem jednu věc uvést na pravou míru. Nezbývá, než doufat, že se to povedlo.