Už se to krátí

Zdravím vás vážení. Obdržel jsem naléhavé přání, abych psal, co mě napadne. Tak jsme se rozhodl, že napíšu něco, co bych vám normálně nepsal, snad protože je to dosti osobní a snad protože to asi slýcháte každý den, jen v obměněných podobách.
Chtěli jste někdy znát konec filmu, ještě před jeho skončením, protože jste se tak hrozně vžili do děje, že by jste nepřežili, kdyby hlavní hrdina neuspěl, nebo se mu dokonce i něco stalo? Báli jste se někdy pohlédnout na obrazovku, protože jste měli strach z toho, co byste mohli vidět? Já ano, a dokonce jsem teď i v podobné situaci. Po posledním testu mě začíná přemáhat strach z toho, jak se bude příběh vyvíjet. Tahle myšlenka se v mozku opakuje jako nekonečná smyčka ( programátor by řekl, je to zacyklované). Sice mi všichni říkají, že není možné, abych neudělal první semestr, zvláště učitelé ze střední, ale já si tím vůbec nejsem jistý. Příčí se mi myšlenka, že bych musel jít do práce, nebo si musel projít znovu celým tím kolotočem přijímacího řízení.
Omlouvám se, že sem lezu s takovým pesimismem, ale konec konců chtěli jste to sami. Doufám ve vaší další přízeň. Dobrou chuť a dobrou noc.