nový začátek

Dobrý den moji čtenáři. Hlásím se opět po dlouhé odmlce. Věřím, že tato přestávka v publikování neodradila mé skalní čtenáře ( nechtějte, abych je jmenoval). Někdo by si snad podle nadpisu mohl myslet, že se dnes bude jednat o nějaký článek, hodnotící rok minulý, který bude plný dojmů a kritiky a na jeho konci bude následovat několik předsevzetí. Takové čtenáře musím zklamat. Přesně takový článek totiž budu psát až na nový rok. Nicméně ale tento článek bude souviset s nadpisem. Tímto článkem bych chtěl dát tomuto blogu trochu jiný směr. Směr o něco umělečtější. Chtěl bych se pokusit napsat takovou krátkou povídku na pokračování. Doufám, že tato moje snaha bude mít nějaké ohlasy a těším se na vaše připomínky. Dnes začneme úvodem a možná přidám i kratičký začátek.

Úvod:

Protože je o mě známo, že nesnáším úvody, nebudu činiti jiným, co sám nemám rád. Chci pouze říct, že následují materiál bude čistě můj produkt a doufám, že se vám bude líbit, tak jako mě. Díky

Sen?

Byl prosinec, vzduch byl nasycen štiplavým mrazem a po celém městě byly rozvěšeny nejrůznější dekorace a ozdoby. Sníh byl úhledně smetený ze všech chodníků a v ulicích se v tuto noční hodinu nepohyboval zhola nikdo a i na veřejných místech , jako tady na nádraží bylo liduprázdno. Čekal jsem zrovna na půlnoční rychlík. Nádražní hala byla zavřená, asi kvůli pokročilé noční hodině, nebo protože se sem na noc, před mrazem stahovaly všelijaké živly. Seděl jsem na lavičce na peróně a očekával brzký příjezd vlaku. Noc byla jasná, vzduch chladný a nehybný. Vlak už mě asi tři minuty zpoždění. Zvedl jsem se uchopil svůj kufřík a šel jsem se postavit na okraj nástupiště. „ Snad už něco pojede“, pronesl jsme jen tak, do větru. – „Snad ano“ – dostalo se mi odpovědi. Ten hlas mě vylekal. Škubl jsem hlavou, abych se podíval, kdo to řekl. Několik metrů ode mě stál jakýsi mladík v dlouhém kabátu. Na hlavě měl černý velký klobouk a jeho hlas zněl velice unaveně. Do tváře jsem mu neviděl. Náhle se v dálce objevilo světlo. „Výborně“, řekl jsem, tentokrát už onomu neznámému pánu. Pán přikývl. Ještě jednou jsem se otočil, abych se podíval na vlak, když jsem se pak otočil zpět, muž v černém kabátě už stál na kolejích. Musel se zbláznit - Copak nevidí, že jede vlak? – pomyslel jsme si. Prolétlo mi hlavou, že se chce snad zabít. Vlak už byl velice blízko, takových tři sta metrů daleko. Zakřičel jsme na toho muže. On ale jen roztáhl ruce a koukal se na přijíždějící vlak. Na čele mi vyrazil pot. Zmateně jsme se několikrát podíval na muže a pak zase na lokomotivu. Vlak mocně zahoukal. Bylo to jasné. Ten muž se chce zabít. Odhodil jsem kufřík. Srdce mi bušilo jak šílené. Doběhl jsem po nástupišti až k tomu muži a podal mu ruku. Byl jako v tranzu. Vůbec mě nevnímal. Seskočil jsem k němu a náhle jsme oba hleděli do oslňujícího světla blížící se lokomotivy. Popadl jsem ho za pas ve snaze ho zachránit. Oba jsme byli zaliti bílou září. Ozvalo se další zahoukání......................................

- „Pane, pane, vstávejte“ řekl nějaký hlas nademnou.

Chvíli jsem nevěděl, co se děje. Otevřel sem oči a zjistil jsem, že sedím na lavičce na peróně. Na koleji stál vlak a ten muž se mě ptal, jestli jedu taky tímto vlakem. „ Musel jste usnout, tak jsem vás vzbudil, aby jste nezmeškal ten vlak.“ řekl muž a nastoupil. Ještě chvíli jsem si ujasňoval, co je sen a co realita, a pak jsem taky nastoupil do vlaku.

Pokračování příště...........

PS: Doufám, že vás to trochu navnadilo a pokračovat budeme v příběhuzase v dohledné době.