Nahoru a dolu

Nejdříve bych chtěl pozdravit všechny čtenáře. Z nadpisu tohoto dnešního článku by se mohlo zdát, že se bude jednat o nějaký zábyvný článeček například z prostředí kolotočů, nebo jiné "nahoru-dolu zabavy". Dnes to, ale pravděpodobně bude článek spíše melancholický. Jak jste si (Vy co mě znáte) asi všimli, v posledních dnech, nebo možná mohu říct i týdnech, jsem měl velice dobrou náladu. Bylo to asi tím, že jsem se rozhodl se vzchopit a zase si dělat ze života srandu. Musím říct, že to bylo celkem fajn si zase užít pár chvil. Jak už ste asi pochopili můj svět není černobílý ( nebo možná spíš někdy černočerný). Jsou chvíle kdy je svět prostě bílý a chvíle, kdy je prostě jen černý. Nejčernější je asi, když člověka doženou příjemné vzpomínky na to, co zrovna postrádá. Záleží to samozřejmě a na povaze, ale mě vždy příjemné vzpomínky způsobí "bolest". Vlastně to ani není bolest. Je to spíš taková stuhlust páteře, prázdnota v hlavě a silně elektrizující pocit v nose. Francois Villon by asi napsal, že jeho srdce bylo probodnuto dýkou smutku, nebo že mu vzpomínky drásají srdce. Já ale žádnou bolest kolem srdce necítím. Je to spíš tělesní i duchovní slabost a nechuť. Stav, kdy náladou je resignace a budoucností snad jenom temná místnost. Možná to hraničí trochu i s maniodepresí ( doufám že ne). Je to prostě jenom neustálé nahoru a dolu. A když to chcete vidět ještě černěji tak je to dolu a ještě níž. Smíšci ( lidská baterky jak jim já říkám) si zase řeknou, že je třeba jít nahoru a ještě výš.
Tak to je asi konec. Ještě vám záverem popřeji jen vysoké zážitky a jetě vyšší náladu a tím se loučím. Nezoufejte další článek už snad bude mít jiné ladění.

P.S : Platí stále všechna P.S z předchozích článků .
Dobrou noc pokud jsem vám skazil večer. A dobrou chuť pokud jste můj blog šetli zrovna před jídlem.