Nejdříve bych se chtěl omluvit všem svým nedočkavým čtenářům za drobnou přestávku v publikování. Sice asi nebyla poslední a rozhodně ne ta nejdelší, ale teď už k mému novému příspěvku. V posledních několika dnech sem měl poměrně dost času přemýšlet o svém dosavadním životě. Sice jsem nedospěl k závěru, jestli se můj život zatím ubíral tím správnám směrem, ani jiné životní pravdě, ale uvědomil jsem si několik poměrně podstatných věcí. Jednou z těch věcí byl fakt, že člověk by si měl klást vysoké cíle. Spokojit se s máleme je sice poměrně užitěčné pro život, ale to, že si člověk dá určitý vyšší cíl ho zároveň může hnát k vyšším výkonům a tím i případnému zisku či sebezdokonelení. Někdy je dokonce dobré přecevzít si třeba i zdánlivě zcela nesplnitelný úkol. Když se pak daný úkol nepodaří splnit člověk si prostě může říct že to bylo opravdu nesplnitelné, a že to nedokáže nikdo na světě. V případě úspěchu má člověk o to větší radost a značně si přidá na sebevědomí.
Také jsem přišel na to, že nemá cenu někma spěchat. Tedy pokud to opravdu nevyžaduje situace. Někdy se prostě vyplatí si počkat, a proto jsem si začal vážit lidské trpělivosti.
A poslední věc ke které jsme dospěl. Člověk je tvor nedokonalý a stále se snaží v něčem zlepšovat. Ale já nevidím důvod proč být nespokojený a vlastní existencí. Vždyť práve naše nedokonalost nás dělá lidmy, kteří jsme. Bez naší nedokonalé stránky by jsme byli jen chodícími vševědoucími horami svalů s krásnými vlasy, doknalou pletí a zcela bezkonkurenčním charakterem. Byli by jsme jeden jako druhý. Žádný Hynek, Vilém nebo Marcela, ale jen dokonalý 1, dokonalý 2 a dokanalá 3. Važte si své vlastní nedokonalosti, važte si samy sebe a važte si i lidí okolo, protože jsou stejně nedokonalí jako vy a Já.