Reportáž z konce

Smrt, každý z nás se s ní v některé z jejích podob setkal. Lidé to sice říkají různě, ale jde stále o to samé. Odešel na věčnost. Odebral se do lepšího světa. Je na věčnosti. Bůh si ho k sobě povolal, a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Každého se smrt už určitě nějak dotkla, a co si budeme povídat, ještě se nás dotkne. Proto píši následující reportáž. ( A samozřejmě na přání, protože jste si přáli, abych psal, co se mi honí hlavou.)

Je 23. února, stále ještě krutá a nelítostná zima. J.S. si klidně leží doma s mírným nachlazením, obohacuje si stravu vitamíny, pije horký bylinkový čaj, zkrátka dělá všechno pro brzké uzdravení. Jeho stav se ale postupem času nelepší. Myslí si, že jednou z příčin jeho delší nemoci je také jeho věk. Nedávno oslavil sedmdesátku. Rozhoduje se, že navštíví lékaře, i když doktory nemá vůbec rád. Volá svému synovi, aby ho odvezl. Neuplyne ani půlhodina a auto je tady. Lékařskou diagnózou není chřipka, ale pásový opar. J.S. dostane antibiotika a setrvává v domácím léčení. Po několika dnech je jeho stav ještě horší. Nemůže pořádně vstát z postele a navíc se přidává alkoholické delirium. J.S. opět volá synovi. Tentokrát směřují rovnou do nemocnice. Jeho stav je posouzen jako vážný a je okamžitě hospitalizován. Ukazuje se, že pásový opar byl pouze další omyl obvodní lékařky. Za J.S. přijíždí i jeho dcera. Ta je jeho náhlým stavem zaskočena. J.S. býval vždy velmi vitální člověk plný energie a elánu a teď leží s pobledlou tváří na nemocničním lůžku. Po několika dnech se všichni dovídají výsledky testů – rakovina jater, tak pokročilá, že metastáze tlačí dokonce i na míchu, proto nemohl J.S. vstát z postele. To nejhorší ale přichází o několik dnu později. J.S. už vůbec necítí levou nohu. Jeho stav je pro něj velkou ránou. Vždycky byl zvyklý na volnost pohybu. Navenek vypadá sebejistě, ale jeho oči prozrazují jeho beznaděj. Má nezlomného ducha, podobně, jako mnoho dalších lidí, kteří se narodili před válkou, a kteří se pak museli vyrovnávat s nelehkou situací poválečných let, proto každý den cvičí a snaží se znovu nabýt kontrolu na svým pohybem – neúspěšně. Stále si ale představuje budoucnost a vymýšlí, jak si upraví svůj domov, aby se mohl pohybovat a pracovat. Pro něj je to možná dobrá věc, ale jeho příbuzným to trhá srdce, protože už vědí úplnou diagnózu. S rakovinou se už nedá nic dělat. J.S. se pravděpodobně nedožije podzimu, ale ještě to neví. Po dvou dnech se po poradě s rodinou doktoři rozhodli sdělit J.S. informace o jeho stavu. On, jako by nevěřil, co říkají, plánuje dále svoje aktivity, ale druhý den přichází zlom. J.S. si začíná uvědomovat, že prožívá svoje poslední dny. Při návštěvách o svém stavu vtipkuje, ale jeho příbuzným to drásá všechny city , a tak se při rozhovoru vždy na chvíli odmlčí, aby skryli smutek a pak přehodí řeč na jiné téma.

Poslední ranou je pro něj přemístění na oddělení následné péče, které se stará o dlouhodobě nemocné. Tam leží celý den mezi dementními staříky, kteří stále opakují jednu větu, nebo si slintají na košili a to je pro něj další ponížení. Těžko říct na co myslí právě teď.