Ahoj, pozdě, ale přece. Zase jednou bych se chtěl omluvit všem, které snad mrzí, že nepíšu tento blog tak často, jako tomu bývalo v minulosti.

Dnes to bude jenom takové krátká rychlovka, ostatně, jako tomu je i v posledních měsících. Jednou, když se mě jedna moje kamarádka zeptala, co považuji za smysl života, odpověděl jsem, že hlavní je žít, tak abych byl se sebou spokojený a hlavně, abych nikomu neublížil. Asi jsem chytřejší, nebo v poslední době cyničtější, ale začínám mít pocit, že takhle to nefunguje a nikdy fungovat nebude. Sice si myslím, že jsem žil, tak, jako jsem si myslel, že bych chtěl žít, podle svého smyslu života, ale víte co? To není ono ........ sice nevím o moc lidech, kterým bych ublížil ( to, že o nic nevím neznamená, že žádní nejsou......... klidně napište, jestli jsem vám někdy ublížil a nevím o tom) a myslím, že bych se sebou mohl být i spokojený, ale je to kravina a žvást. Nic, jako smysl života není. teda, když vyloučíme exoty, jako Matku Terezu, nebo Dalajlámu. Ti asi mají určitou vidinu toho, jak chtějí žít. Já ne. Nejsem schopen žít spontálně a kouzlo okamžiku pro mě taky není vším, tak sakra co mám dělat? Nakonec stejně přijede chlapeček na modré koloběžce, plivne mi do tváře a bude se mi smát. Konec