Praha vysvobození, nebo zkáza

Zdravím, své čtenáře a děkuji za jejich podporu a komentáře. Jak asi někteří z vás vědí, byl jsem nedávno na zápisu na vysokou školu. Kvůli tomu jsem jel do Prahy. Upřímně řečeno, vždycky jsem měl k velkým městům odpor. Nikdy se mi nelíbila ta přílišná anonymita a obrovské množství neznámých lidí kolem mě. Mohli byste namítnout, že i tady v našem malém Táboře je mnoho lidí, které nemohu znát, ale to není tak úplně pravda, protože když někoho v takhle malém městě potkáte, tak vám dojde, že to je ten kluk, co občas stojí na zastávce s vámi, že tohle je ta slečna, která byla včera v restauraci. Chci říct, že když máme pocit, že se neznáme, stále máme kolem sebe známé, nebo povědomé tváře.
Vždy jsem vnímal Prahu, jako definici toho, co jsem popisoval v předchozím odstavci ( město, kde nikdo nikoho nezná) . Musím ale říct, že po onom výletě se můj pohled na naše hlavní město změnil. Když jsem seděl na hlavním nádraží ve Fantově kavárně, uvědomil jsem si, že jestli se dá někde najít opravdová příležitost, je to pouze v Praze. Praha je neuvěřitelně příjemné město, zvlášť chováte-li se k pražanům jako k lidem tady v Táboře. Když jsem si šel koupit něco malého k snědku stačilo pozdravit prodavačku a dát se s ní trochu do řeči a hned se jí na tváři objevil úsměv. Možná to zní hloupě, ale myslím, že to funguje.

PS: Nikdy jsem netušil, že se člověk může těšit na to, čeho se nejvíc obává.